Little. [EreRi CZ A/B/O ] ☑

Jakej jsem a co jsem udělal

Nedokázal jsem od Jeana odtrhnout oči, i když normálně bych nejradši vyrval oči jemu, kdyby se na mě, byť jenom podíval. Ale teď... teď jsem prostě zatrnul. Věděl jsem, že není rozumný na něj takhle civět, ale za ty tři měsíce skoro, jako kdybych se dokázal přesvědčit o jeho neexistenci. Skoro, jako kdybych si dokázal vštípit do hlavy, že nikdo, kdo by mi mohl mít Marcovu smrt vysloveně za zlý–

P-Počkat.

Počkat, on o tom přece neví! Jak– Jak by o tom asi mohl vědět, když byl kvůli tý bouračce sám někde na operaci v tu dobu, kdy jsem měl operovat Marca. Nakonec mu přece určitě jen řekli, že to jeho přítel bohužel nepřežil, ačkoliv všichni dělali, co mohli, cožpěkněkecaliprotožetojájsemhomělzachránitamístotohojsemsenedokázalpostavitvlastnímustrachuzbabělčezbabělče, ale nebylo přece třeba zmínit doktora, co operaci nezvládnul. Technicky... technicky ani žádnej doktor, co by ji 'nezvládnul' neexistuje, protože já jsem na ten sál ani nedokázal přijít, takže jsem operaci zkazit nemohl, a oni mu to tak nemuseli říct... ne?

„Erene!"

Proboha! Skoro jsem nadskočil, když na mě Jean zahulákal. Na moment jsem se zase úplně ztratil a zasnil, že jsem se na něj nebyl schopnej pořádně dívat, i když jsem měl oči nalepený přímo na jeho obličeji.

Pokusil jsem se zrak zaměřit tak, abych ho vážně viděl. Očima se zaklínil taky přímo v těch mých. Najednou jsem cítil potřebu sklopit zrak kousek dolů k Arminovi, který už se nedíval na Jeana, ale přes rameno se naopak nervozně díval na mě, jako kdyby nemohl uvěřit tomu, že jsem se vůbec rozhodl dobrovolně otevřít dveře od spíže.

Jean se kupodivu netvářil nijak... naštvaně. Spíš tak, jak u něj bylo v mojí přítomnosti zvykem. Byl to takovej ten debilně vyzývavej výraz, k němuž se mi pojila neodmyslitelná touha mu jednu napálit mezi oči. Ale tentokrát... tentokrát jsem to v sobě nějak necítil. Nemohl jsem prakticky uvěřit tomu, že se na mě dívá, jako kdyby se nic nestalo. Sice... sice neví o tom, kdo má Marca na svědomí, ale..., jak o tom vůbec může nevědět, když já s mukama v podobě vědění musim žít každej den, počínaje tim, v kterej se to stalo.

„To se mi snad jednom zdá! Tak ty ještě existuješ? Úplně ses vypařil ze školy," začal Jean svůj typickej výčet o tom, proč mě nerad vidí a díval se přímo na mě.

„A-Ah, Jeane, počkej!" skočil mu do řeči Armin zmateně.

Chvíli jsem se musel pořádně dívat, aby mi došlo, o co jde, když v tom jsem si všimnul, že se Jean snaží přes Armina prodrat ke mně. Ještě sice pořád stál venku na chodbě, ale s jeho postavou oproti Aminový nemusel vykládat přílišnou námahu, aby se mu povedlo mýho nejlepšího kamaráda odstrčit stranou.

„Co se Ti stalo tak hroznýho, že se musíš schovávat u Armina v baráku?" začal na mě povykovat přes předsíň.

Armin se za ním nervozně otáčel a současně těkal očima zpátky ke vstupním dveřím. Evidentně nevěděl, jestli je zavřít a nerušit sousedy, anebo jestli se Jeana pokusit nějak vyhnat před tím, než je vůbec zavře.

Nijak jsem na Jeana nereagoval. Normálně, když byl na pár metrů ode mě, jsem reaktivností doslova přetejkal, ale teď jsem jenom poslouchal jeho slova jedním uchem tam druhým ven a v podstatě mu tak dával za pravdu, že se mi vážně stalo něco 'tak hroznýho'.

„Slyšel 'sem," zasyčel, když už stál prakticky přesně u mě. Zvedal jsem k němu pohled a cítil jsem, jak se nepatrně mračím, „že's prej zbouchnul nějakou omegu, tak je to kvůli tomu? Nedokážeš se tomu postavit čelem jako chlap?" ke konci zněl jeho hlas vyčítavě.