Little. [EreRi CZ A/B/O ] ☑

S přihlédnutím k počtu zlomení srdcí

28. října, po čtvrté hodině ranní.

Do prdele,

Do prdele, cos to řekl, cos to sakra řekl!

Tak tady jen tak nestůj jak tvrdý Y, pořád za ním můžeš jít! Jdi za ním! Jdi za ním, dokud ještě můžeš! Proč se sakra nehejbeš, to si ho necháš zas' proklouznout mezi prstama, když už's ho měl— 

Ne, ne tohle není o tom, jestli si ho nechám proklouznout prstama, nebo jestli jsem ho někdy měl. Není... není trofej, abych o něm takhle uvažoval. 

Takže se nesebereš? 

Vždyť... vždyť se ani sebrat nemůžu. Já... já nemůžu. Nemůžu se zvednout. Nevím, jak bych to měl udělat. M-Myslel jsem, že jsem ještě před chvílí stál, tak proč teď... proč mám teď podlahu mnohem blíž obličeji, proč přemýšlím nad něčím takovým, když on... když Levi a naše dítě spolu s ním, mi mizí z dohledu. Slyším bouchnout dveře, ale nedokážu, nedokážu se zvednout, abych k nim došel. Teď... teď už stejně zastavit nemůžu, když běží pryč.

Tak běž za ním! 

Nemůžu. Nejde to, já— já nevím, co bych měl udělat, abych se dokázal postavit na nohy. To jsou... to před sebou vidím svoje ruce, co se tak třesou? Krčím prsty, asi se snažím zmáčknout koberec, abych se přestal tak šíleně viklat, abych měl alespoň nějakou oporu, ale... před očima se mi všechno mlží, už svoje ruce ani nerozpoznávám. Vidím jenom vodu, co mi zaplavuje oči. Křišťálová... křišťálová voda, jako jeho oči, jako...

„Levi," slyším matné zašeptání, jako kdyby se mi k uším doneslo odněkud zdálky. 

To mluvíš ty, ty idiote. 

Vážně? Ale vždyť... nerozumím si, vážně to mluvím já?

„Levi," zkouším to znovu, snažím se z hrdla vydolovat hlas, co se topí pod vším tím, co se mi na obličeji hromadí v podobně kapek vody.

„Levi," tak! Teďka už se slyším o něco líp, i když mě začíná škrábat krk, tak tohle je konečně můj hlas.

Jak je to dlouho, co jsem dokázal promluvit? Chci, potřebuju mluvit víc.

„Levi, Levi..., Levi," další slova, jako kdyby přestala existovat, teď o nich ani nevím. Moje hlava tuší, že za jeho jméno by mělo přijít něco dalšího. Něco, co chci říct, ale nedokážu to.

Nedokážu si vzpomenout, co by to mohlo být, a tak, z hrůzy že zapomenu i ty čtyři písmenka, co jsou teď jedinou náplní myšlenek i srdce, co se mi nepředstavitelně svírá v hrudi, tak je opakuju pořád dokola. Nevím, jak nahlas, protože to přes ohlušení neslyším. Nevím, proč neslyším, jenom vím, že otevírám pusu, a pokaždé ji opouští nějaká podoba jeho jména. S každým dalším vyslovením mě víc a víc bolí v krku, zaráží se mi dech o nějakou neviditelnou bariéru těsně před tím, než se může dostat do pusy. Ale ani to mi nezabraňuje, abych vdechoval jeho jménu další formy.

Nejsem si jistý, co se stalo a jak dlouho to trvalo, ale když se dokážu probrat, tak se mi okamžitě připomene sužování hrdla. Ani si neuvědomím, že bych měl otevřít oči a už cítím krev a vyprahlost v krku, co mě ubezpečuje, když se mi ještě rozhodne nadzvednout hrudník a celý rozlomený tělo v záchvatu kašle, že v následujících několika hodinách, a dost možná i dnech, toho moc nenamluvím.

Musim se nad tim trochu pousmát, docela se to hodí. Za to, co jsem... co jsem v noci vypustil z pusy, bych si neměl zasloužit už na kohokoliv promluvit, mohla by mi na jazyk skončit podobná píčovina, zasraná, zkurvená, píčovina, za kterou bych si nejradši vyrval vlasy a žíly. Takhle to bylo nejbezpečnější, alespoň nějakou dobu nebudu moc lidem ubližovat jen tím, že bych je oslovil, protože, do prdele, i toho bych se měl vyvarovat, i to bych si měl, kurva, odpustit, protože těm... těm lidem, co jsem se rozhod' zničit život jednou větou, to nikdy neprospělo.