Little. [EreRi CZ A/B/O ] ☑

Zlatej pohár, nebo alespoň jeho úlomek

Někde uvnitř jsem tušil, že profesor, co prochází po pódiu přednáškový místnosti sem a tam, říká asi něco, co bych si možná měl zapisovat, nebo při čemž bych měl dávat při nejmenším pozor, nebo alespoň předstírat, že ho dávám, ale nedokázal jsem k tomu sám sebe přesvědčit. Nedokázal jsem vnímat, co mu to padá z pusy. Chci říct, slova jsem, tuším, rozuměl, ale ani zdaleka jsem k nim nebyl schopnej přiřadit jakejkoliv význam. Když už nejsem schopnej rozluštit, co se děje přede mnou, tak co kdybych se podíval pod sebe.

Nezaujatě jsem sklopil unavené oči. Na lavici přede mnou, nebo spíš na jedný části desek z takových těch dlouhých stolů, co jsou ve vysokoškolskejch aulách, mi ležel otevřenej sešit a v místě, které rozdělovalo papír na dvě stránky, se povalovala zavřená propiska. Takže jsem měl v plánu začít si psát poznámky, protože jinak bych ten sešit neotevřel, ale bylo mi samotnýmu jasný už při vstupu do místnosti, že se na to vykašlu.

Podíval jsem se napravo od sebe. Přímo na židli vedle seděl Armin. Samotnýmu se mi nechtělo věřit, že by si vedle mě ještě někdo dobrovolně sedal. Na jednu stranu jsem si říkal, jestli náhodou z toho, jak se kolem mě neustále motá-nebo spíš, jak se neustále motám já kolem něj, nezblbnul a nedokáže poznat, kdy by mě měl prohlásit za ztracenej případ. Ale na druhou stranu nemůžu popřít, že jsem byl rád, když jsem se pokaždý mohl poohlídnout kolem sebe a být si jistej, že tam bude. A bude se děsně soustředěně mračit a skrz brýle mhouřit oči na jakoukoliv učební látku, kterou projektor promítá na zeď.

Armin byl vážně ten poslední člověk, co to se mnou ještě nevzdal. Mám pocit, že něco podobnýho jsem tu vykládal několik měsíců zpátky, ale je to prostě tak, takže to musím zopakovat. Sám nerozumím, proč to tak pořád je. Nikdy jsem se k němu nechoval nějak extra hezky. Když se ohlédnu za svým chováním do minulosti, tak by se dalo bez problémů říct, že jsem se k němu choval vysloveně hnusně. To on mě musel chodit zachraňovat, když jsem to zas' jednou přehnal s pitím, jen abych se vůbec dokázal probudit. To on vedle mě pak klečel nad záchodovou mísou u sebe v bytě- nebo někde v baru, když jsem to domů dojít nestačil... anebo ani ne nad záchodovou mísou, ale chodníkem, kanálem, čímkoliv, co mi v tu chvíli mohlo posloužit jako místo, kde se mi může obrátit žaludek naruby. A za celou tu dobu ho to nepřestalo bavit? I když... bavilo ho to vůbec někdy? Hodí se vůbec použít takový slovo? Protože koho by bavilo vodit mě pořád za ručičku?

Ze všeho nejhorší na tom je, že jsem si nikdy ani od nikoho vodit za ručičku nepřál. Naopak. Když se mi na začátku tohohle... do prdele, vždyť já ani nevím, jak bych to měl nazvat. Když mi prostě ruplo v hlavě a rozhodl jsem se, že budu dělat lidem kolem sebe ze životů peklo(?) Ani nevím, proč mi tak najednou přeplo. Mohl jsem si stokrát, tisíckrát říkat, že je to kvůli tátovi. Že mi nedovolí dělat to, co bych dělat chtěl, a tak si to musím vybíjet někde jinde- tohle mi teda spíš mezi řádkama naznačoval Armin v jednom ze svejch moralizačních monologů, ale, popravdě, nemohl jsem mu je mít za zlý. Možná, že jsem kdysi měl, že jsem si připadal, že všechno vím nejlíp na světě, ale postupem času jsem zjišťoval, že to tak prostě není.

Ještě pár měsíců zpátky bych nevěřil, že se svojí tvrdohlavostí někdy uznám něco takovýho. Dřív bych si spolknul vlastní jazyk, než bych uznal, že se pletu, že jsem sám sobě potřeboval něco dokazovat, že jsem se sám před sebou potřeboval přesvědčovat o tom, co jsem za člověka. Vím, že i tak jsem se nikdy nedokázal zbavit dojmu, že nad ničim nemám kontrolu. Asi už i vím, že tenhle dojem pramení z toho, co se tehdy stalo mámě. To budu sám sobě vyčítat do konce života.

Ne! Do hajzlu, na to nemysli!

Stiskl jsem k sobě na moment oči, abych dokázal z hlavy pokud možno vytěsnit vzpomínky na sebe v čekárně před zavřenejma nemocničníma dveřma, s krví na oblečení... Sakra! Věčně jsem od Armina slýchal, že to nebyla moje chyba, že jsem nemoh' nic udělat, vždyť jsem byl ještě dítě, ale i tak vím... prostě vím, že jsem něco udělat moh'. Kdybych tam jen tak neseděl jak dobytek na porážku, když mi řekli, abych nelez' dovnitř...