Little. [EreRi CZ A/B/O ] ☑

To slavný "jednou"

"A nyní poprosím všechny o pozornost. Vítězem běhu na sto metrů s výkonem pod osm sekund se stává... Eren Yeager!"

Celým stadionem se rozezněl mohutný potlesk. Ještě ze mě nestačila skapat ani původní dávka potu, která se mi po těle vytvořila za dobu běhu. Jenomže právě ta doba běhu mě teď vynesla na přední příčku, teda pozor! Na tu úplně nejpřednější! Na první místo! Se zlatou medailí! A-A pohárem! No, abych se vrátil k původní myšlence – ještě ze mě nestačily zmizet ani první kapky potu, když se objevily další. Nemůžu říct, že bych se nesnažil, chci říct, jasně, že jsem se snažil! Kdybych se nesnažil, tak teď nemám namířeno k vystoupání na první – první! nejvyšší schůdek na stupni vítězů. Ale, že bych byl vyloženě první jsem asi úplně nečekal.

Byl jsem z toho rozhozenej až natolik, že mě ani neposlouchalo vlastní tělo. Zatímco hlava říkala, že bych se moh' ještě opájet tim božskym zvukem, jak jedna dlaň narážela do druhý, a těch dlaní tu bylo několik tisíc, tak nohy se rozhodly, že se prostě vydaj přímo kupředu. Než jsem se stačil sám vzpamatovat, už jsem stál před komisí, která medaile, a hlavně poháry!, rozdávala. Nestihnul jsem ani natáhnout ruku, hned se jí chopil předseda komise, aby mi sám potřásl. Vedle něj stály takový dvě nějaký holky, to mi bylo vcelku šumafuk, ale šlo o to, co držely v dlaních. Takový... dejme tomu polštářky, jenomže ještě víc šlo o to, co bylo na těch polštářcích...

Medaile! Hezky jedna vedle druhý. Teda teďka, už jenom jedna – zlatá, a ke všemu pro mě! 

Chvěly se mi nohy, že jsem se snad až bál vystoupat na první stupínek, abych u toho nějak nezbořil ty ostatní. Ale čert vem ty ostatní. To já jsem první. A-A taky, že si to patřičně užiju. Ještě ke všemu, když jsem se o to snažil tak dlouho. Sice jsem se při dostávání na první příčku nějak nechtěně otřel o ty ostatní stupínky, ke všemu jsem pořád nechával oči na tom hlasateli, kterej před chvílí vyhlásil moje jméno, a nohy a mozek zase úplně nespolupracovaly, takže jsem s pohledem upřeným před sebe narazil do stupně vítězů, který byl kousek za mnou. Trošku se to zatřáslo, ale nespadlo, a to bylo nejhlavnější. Až potom jsem se teda otočil čelem ke třem schůdkům.

První. Prostě první. Ta červená jednička namalovaná na bílem dřevě, ze kterého se celá konstrukce skládala, se na mě tak sladce dívala. Jako kdyby mi řikala, jo, tak konečně se Ti něco povedlo, konečně ty léta práce za něco stály. Jako, ne že by nestály, to neřikam, ale... chci říct, že, když... když prostě konečně máte tu medaili pověšenou kolem krku a chodidlama došlapujete na stupeň vítězů a jste první! ...Kdy se mi dostala medaile na krk? ...Ah, to je jedno! Hlavně, že tam je. 

Rozklepaly se mi nohy ještě víc, když jsem zahlídnul, že mi ho konečně nesou. Byl tak – obrovskej! A zlatej! A prostě lesklej a prostě můj! To na tom bylo to nejdůležitější. Tohle by měl vidět můj táta. Prej, že atlet z tebe nikdy nebude. Pěkný kecy. To bych teda ráčil vysvětlit jak to, že přede mnou stojí chlap z výherní komise a natahuje ke mně ruce s mym pohárem.

"Poprosím, ještě jednou o klid!" ozval se znovu hlasatel. 

Pootočil jsem hlavu. Nebo spíš jedno oko, protože to druhý jsem prostě nemoh' spustit z tý nádhery přede mnou. Stadionem se znovu rozezněl chraplavý, praskavý zvuk mikrofonu, který muž svíral v rukou. Teda, v ruce, v tý druhý držel nějaký kartičky, ze kterejch něco čet'. Postaram se o to, aby příště moje jméno už číst nemusel, protože ho bude mít zapsaný v hlavě. Všichni ho budou mít zapsaný, vrytý v hlavě. Potom, co vyhraju další pohár.

"S velkou radostí Vám oznamujeme, že nejen, že je pan Yeager výhercem prvního místa, ale...," odmlčel se, srdce mi mlátilo v hrudi tak, že jsem z toho ani neslyšel.