10 Ways To Love // CZ FF (probíhá korekce)

55 - část první

*GEORGIE*

Nové rudé šaty mi padly naprosto perfektně. Sahaly mi asi deset centimetrů nad kolena, přičemž dokonale obepínaly mé křivky. Moc bych si přála, abych si je mohla vzít jindy. Ne, na tu hloupou párty, ale třeba na rande s Harrym. Zase jsem na něj myslela a přemýšlela nad tím, jestli tam bude.

Trochu jsem doufala, že ano, ale zároveň jsem se modlila, aby se tam neukázal. Nechtěla jsem, aby mu někdo jako Zayn nebo jeho kumpáni ublížili. 

Po tom co jsem se namalovala, jsem se obula a zkontrolovala svůj odraz v zrcadle. Vypadala jsem dobře. Rozhodně mnohem lépe, než jsem se cítila. Nejtěžší bylo opustit můj pokoj. V tom momentě mě přepadla neskutečná panika. Bála jsem se, co se mi stane. Nejradši bych tam nešla, ale problém byl, že jsem se bála ještě víc toho, co by se stalo, kdybych se tam neukázala.

Nakonec jsem se donutila a vyšla jsem z domu. Mámu a tátu jsem informovala, že jdu na oslavu a že nevím, kdy se vrátím. Pustili  mě a já moc chtěla, aby mě zavřeli doma za mřížemi, ale to oni ne.

Nasedla jsem do auta a nastartovala. Zhluboka jsem se nadechla před tím, než jsem odjela z naší příjezdovky a jela jsem k Zaynovi. Cestu jsem si pamatovala, protože jsem tam jednou byla s Niallem na nějaké párty. Tenkrát jsem se možná těšila, ale dneska se mi chtělo brečet. Měla jsem záchvaty strachu, ale věděla jsem, že to musím udělat. Stejně mi nic jiného nezbývalo, že?!

Přišla jsem si jak v nějaké komedii, když jsem zaparkovala auto před Zaynovým domem. Dům byl ověšený vánočními ozdobami, které svítily, blikaly a osvěcovaly blízké okolí. Ten dům vypadal jako dokonalý rodinný barák, kde se tráví ty skvělé rodinné večery, ne párty na kterou jsem se bála přijít.

Přijela jsem asi deset minut před určeným časem. A svých posledních deset minut jsem chtěla strávit sama v autě. Odklopila jsem zrcátko a zkontrolovala jsem, jak vypadám. Vypadala jsem úplně jako vždycky, jen se mi v očích leskly slzy, které hrozily, že se za chvíli skutálí po mých tvářích. Bála jsem se a tolik jsem chtěla být jinde, než tady.

Klid, Georgie. Zvládneš to...

Opakovala jsem si uklidňující věty v duchu a modlila se, abych dnešní večer přežila. Po pár nadechnutí a vydechnutí jsem vylezla z auta, které jsem zamkla. Upravila jsem si šaty a kabelku hodila přes rameno. Potom jsem se vydala po štěrkové cestě směrem k domu.

Zastavila jsem se před otevřenými dveřmi, u kterých stáli nějací dva opilí kluci. Něčemu se hrozně smáli a nejspíš si ani nevšimli, že tam stojím a čekám, až mi uvolní trochu místa, abych mohla projít. Ještě chvíli jsem trapně čekala, jestli mě náhodou nepustí, ale potom jsem to vzdala. 

"Mohla bych p-projít?" řekla jsem, ale znělo to spíš, jako kdybych šeptala. Nemohla jsem v sobě najít hlas, možná to byl výsledek toho, jak jsem se bála.

Ani se na mě nepodívali a já tam dál stála jak nějaká trubka, čekajíc, co se bude dít, a jestli se dostanu dovnitř. Třeba bych to na ně mohla svést, že jsem se kvůli nim nedostala dovnitř.

To by nevyšlo, holka. Moc dobře to víš.  

Ozval se můj vnitřní hlas, který musel mít vždy a všude pravdu. Zavrtěla jsem hlavou a potom jsem si povzdychla.

"Ale no tak, přece uvolníte místo pro dámu," uslyšela jsem za sebou Zaynův hlas. Už jen tón jeho hlasu mi naháněl strach a okamžitě jsem se začala cítit nepříjemně.

Jeho ruka se obmotala okolo mých ramenou. Snažila jsem se od něj dostat dál, ale on mě u sebe držel silou, jakou jsem ani já neměla. Ti dva se na něj jen otočili, vyděšeně se podívali a potom odešli. Typovala bych, že byli stejně vyděšení jako já. Podle jejich výrazu stejně jako já věděli, že Zayn není žádný svatoušek.