Prvotní upírka

Prolog

Ahoj. Jmenuji se Elizabeth Hana Kopecká, ale všichni mi říkají Hano. Narodila jsem se 15. Října 2001. Jsem dědička dvou mocných kouzelnických rodů. Rodu Merlina a rodu Monstra. Budu vám vyprávět o svém životě. Bude to v podání, kdy to sama prožívám. Teď je mi sice už dvě stě let, ale společně se podíváme na vše od mých sedmi.

Vše začalo, když jsem se narodila. Jedna žena před lety vyslovila jednu věštbu a mým příchodem, se měla začít plnit, avšak nikdo nevěděl jak.

V kouzelnické nemocnici nechyběl nikdo z rodu Merlinova. Byli tu rodiče mé mamky, její sestra, syn vzdálenější větve rodiny Jindra Toleren, se kterým jsem měla zachránit svět, dokonce nechyběl ani duch samotného Merlina. Všichni do jednoho se přišli podívat na dívku, co má dopomoct ke zničení zla, ale ani tady se nevědělo, kdo je to zlo.

Mamce a taťkovi se narodila dvojčata. Mě ten den pojmenovali Elizabeth Monster a mé dvojče, lépe řečeno bratra Alexandra Monster. Jména byla vybrána podle důležitosti rodu. Já jako prvorozená jsem měla nárok na dědičné ženské jméno rodu, ale to jméno nemám ani teď ráda a stále jsem si na něj nezvykla, což je trochu zvláštní, když vezmeme v potaz, kolik je mi let.

Všichni na mě a bratra koukali s posvátnou úctou. Nikdo se k nám ani nepřiblížil, až tak jsme pro ně byli cenní a důležití. Po hodině mě postarší kouzelník popadl do náruče a odnášel mě pryč od rodiny, rodičů, ale hlavně od mého bratra. Cítila jsem, že se se mnou něco děje a spustila jsem ohlušující až uši drásající pláč. Bratr mi na to odpověděl úplně stejně.

Všichni se ho snažili zastavit, ale on všechny proklel kouzlem zapomnění na posledních deset minut a odnesl mě ven, kde se chtěl se mnou přemístit. Stále jsem se v jeho náruči vzdouvala a plakala. Nelíbilo se mi u něj. Zastavila ho až pětice dívek, která se zčistajasna objevila před ním.

„Kam s ní jdeš?" zeptala se ho prostřední dívka. Měla zrzavé vlasy až do půlky zad.

„Nesu ji k její adoptivní rodině a vy s tím nic neuděláte," zasmál se strašidelně. Vytáhl hůlku a chystal se vyslovit kouzlo pro přemístění. Naštěstí ho udeřilo silné odzbrojovací kouzlo, a tudíž se přemístit nestihl. Hůlka mu vypadla z ruky a odletěla bůhví kam.

„Okamžitě ji dej sem. Ona ti nebude dělat poskoka, jako Jindra až nastoupí do školy. Ona bude mít vlastní hlavu a ty s tím nic nenaděláš. Radši ji nám dej po dobrém, nebo bude zle," pronesla ona dívku.

„A co pak mi uděláte? Pošlete na mě vodu, oheň, zemi anebo snad vzduch? Stejně víte, že to tahle maličká pohltí a mně se nic nestane. To ona je klíč k vítězství téhle války. Bude mi důvěřovat stejně slepě jako její rodiče," zasmál se znovu zlověstně muž, odněkud vytáhl další hůlku. (Zajímalo by mě, kolik těch hůlek měl Sinkor ten den u sebe). Sinkor je mimochodem ten dědek, co mě drží v náručí.

„A mám toho akorát tak dost. Ona není žádná věc, která ti patří. Holky, přivolávací živlové kouzlo hned!!!" křikla.

Všechny nastavily ruce před sebe, dokonce i já zvedla ručky a začala s nimi odříkávat staro-kouzelnickou formulku na přivolávání. Nepamatuji si přesné znění, ale vím, že byla převelice krátká. Najednou se zablesklo a já se přemístila do náruče jedné z dívek. Dívka měla dlouhé blonďaté vlasy.

„Okamžitě mi ji vraťte," zakřičel, ale to už se dívky i se mnou zhmotnily v živlové akademii. Byl to spíš antický chrám. Odnesly mě do jednoho pokoje s postýlkou, který byl připravený přesně pro miminko. V té době akademii navštěvovaly tři maminky s miminkem.

„Co s ní uděláme?" zeptala se dívka s dlouhými blonďatými vlasy až na zem.

„Někdo z nás si ji vezme do opatrování," rozhodla dívka s kaštanově hnědými vlasy.

„Ale kdo?" chtěla vědět další s hnědými vlasy.

„Třeba já," přihlásila se nejvyšší dívka s rudými vlasy, která vyjednávala se Sinkorem ohledně mého života.

„Myslíš to vážně Mystio?" zeptala se jí blondýnka.

„Ano, navíc mám s malými dětmi nejvíce zkušeností," prohlásila a vzala mě do náruče.

„Dobře jak ji pojmenuješ?" zeptala se poslední dívka, která do té doby mlčela. Ona měla temně černé vlasy a drobounký obličej.

„Elizabeth se už jmenuje, ale pravda s tím jménem by to měla hodně těžké. Bude se jmenovat Elizabeth Hana, ale ne Hannah. Příjmení bude mít moje," pohladila mě něžně po chomáčcích rysích vlasů (blonďaté a odlesky zlaté.

„Tak vítej mezi námi, Elizabeth Hano Kopecká, nejmocnější čarodějko všech dob."

Tím byl zpečetěn můj osud.

Měla jsem celkem normální dětství. Chodila jsem do školky a vyrůstala mezi svými vrstevníky. Nějaké měsíce jsem trávila i v akademii a seznámila se s každou studentkou. Byla jsem podle všeho velmi roztomilé dítko a každá si semnou chtěla hrát. Díky tomu jsem se naučila všechny jazyky světa, a když jsem byla o něco starší, naučila jsem se jimi i psát.

Každé léto jsem jezdila ke své tetě do Francie, protože moje adoptivní mamka s tetami musela hlídat studentky, které nemohly jezdit domů, a tam mě ve třech letech pokousal do levé půlky zadku upír a poprvé jsem mluvila s Merlinem. Dalo zabrat, než se moje magie spojila s tou upíří. Nikdy nezapomenu, jak to tehdy bolelo...

Skoro v sedmi letech jsem nastoupila do akademie a zde se vše rozjíždí.