Prvotní upírka

Jednání dědiců škol

V pokoji chvilku počkám. Když je vzduch čistý, vyjdu zase na zahradu. Tam už na mě čeká šestice víl.

„Slečno," ukloní se pět z nich.

Usměji se a úklonu oplácím.

„Co potřebujete?" zeptá se jedna z nich. Tato víla má zelenkavé vlasy. Ostatní víly mají také barvu živlu, své minulé paní.

„Chtěla bych se zeptat, kdo jsou ostatní dědičky vašich prvních paní," povím jim bez okolků.

„Moji novou paní znáte," poví mi víla s ohnivými vlasy.

„Ano znám," přikývnu a podívám se na ostatní.

„Moje paní je Jane Kreická," odpoví víla s modrými vlasy. V tu chvíli na ni zůstanu nevěřícně hledět.

„Moje je Simultia Nick," hlesne víla s růžovými vlasy.

„Naše jsou slečny Šprýmové," pronesou unisimo poslední dvě víly.

„Mohly byste je dopravit do zasedací místnosti?" optám se.

„Samozřejmě," přikývnou a zmizí.

Rychle na sebe hodím plášť matky přírody a přemístím se do zasedací místnosti někde v nitru sopky. Než přijdou ostatní, nasadím si kapuci a sednu si na své místo uprostřed sálu.

Během minuty se tam přemístí ostatní víly i se svou novou paní. Všech pět dívek se kouká po obvodu místnosti velice očarovaně.

„Nechci vás rušit, ale pojďte si sednout na svá místa. Musíme toho hodně probrat," oznámím jim pobaveně.

Ony se na mě otočí a sednou si na svá místa. Žádná z nich ani nedutá. Všechny koukají jen na mě.

„Svolala jsem vás, abychom se domluvili, co budeme dělat s nynější válkou dobra a zla," začnu.

„Bylo by dobré, aby ses nejdříve představila ne?" skočí mi do řeči Jane.

„Jak myslíš. Určitě mě zde všichni znáte," řeknu a sundám si kápy z hlavy.

„Ty jsi Elizabeth Hana Kopecká," vyhrkne jedna ze sester Šprýmových.

„Správně," přikývnu.

„To není možné, Hana před čtyřmi lety zemřela. Byla zabita," kroutí hlavou Jane.

„Bohužel, to tak není. Svou smrt jsem jen předstírala, abych mohla v klidu čerpat dovednosti a vědomosti. Za ty čtyři roky se ze mě stala matka příroda a bohyně přírody," vysvětlím.

„Mě to říkat nemusíš," ozve se pobaveně Anča.

„To vím taky," přikývnu.

Anča se zazubí a já jí úsměv oplácím.

„Hano, mohla bys mi prosím odpustit, že jsem byla na tebe hnusná?" zeptá se po chvíli zkroušeně Jane.

„Odpouštím ti vše. Navíc jsou to už čtyři roky a většina je stejně již promlčená. Ale neodpustím ti, že ses přidala k Sinkorovi," vyčtu jí.

„Já vím, udělaly jsme s holkami pitomost, ale on nám slíbil, že tě znovu oživí," vysvětluje horečně Jane.

„To tě, ale neomlouvá. Ze školy máš vědět, že mrtvé může oživit jen legendární čarodějka, která se ještě nenašla," pokárám ji razantně.

„To jsem opravdu měla vědět," připustí zkroušeně.

„Dobře, ale teď k věci. Sinkor padl, ale máme tu ještě Osirise. Teď se stal jednou z našich hrozeb. My jakožto dědičky zakladatelek živlové akademie, máme za povinnost ochránit kouzelnický a nekouzelnický svět. Je ale potřeba, abychom spolupracovali i s dědici všech kouzelnických škol na světě. Neví někdo o dalších?" zeptám se na konci své řeči.

„No jasně, Sibyla, Silva, Lukáš, Jindra, tvoje sestra a bratr a ještě Jana," ozve se Anička.

„My dvě víme také o dalších," odpoví druhá ze sester.

„Dobře. Potřebuji, aby sem okamžitě přišli. Vyšlete prosím své víly a ony je sem přivedou. Já sama pošlu pro ostatní, co nejsou vám známi," informuji je.

Každá dědička přejde ke své víle a řekne jí jména. Přede mnou se objeví pergamen se jmény ostatních dědiců, co nám nejsou známi. Seznam podám Eklidě a ta se s úsměvem přemístí pro dědice.

Během deseti minut se jednací síň zaplní dědici nejrůznějšího věku. Jsou tu malé děti až století senioři. Jsou tu dokonce mí rodiče. Všichni nově příchozí si sednou na mnou vyčarované židle.

„Většina z vás je tu úplně poprvé, ale dědicové zakladatelek živlové akademie tu již několikrát byli," začnu pomalu, „mně asi všichni znáte, ale i přes to se představím. Jmenuji se Elizabeth Hana Kope...,"

„Hano, ty nejsi Kopecká, ale Monster," opraví mě taktně otec.

„Nejsem. Vaše příjmení jsem dosud nepřijala a ani ho nehodlám přijmout," oznámím mu příkře.

„Proč?" optá se otec.

„Z jednoho prostého důvodu. Vyrůstala jsem jako Kopecká, ne jako Monster. Jsem na něj zvyklá a lidi mě znají jen pod tady tím jménem. Je to stejné, jako se mi hnusí jméno Elizabeth. Zní hrozně, jako pro nějakou kozu. Zatímco Hana je mnohem hezčí jméno a v Česku je tradiční," odpovím mu naštvaně.

„Kdokoliv mě ještě přeruší, bude pokládán za lidi Sinkora nebo Osirise," zavrčím po chvíli na celou místnost.

Zbytek porady se mně nikdo neopováží přerušit, jelikož se bojí, aby nebyli dáni do vězení.

Za celou poradu probereme plno věcí a i zde přítomné děti přispějí se svými nápady, i když je většina dospělých hned zatrhne, mě se však líbí. Je dobré, že se zapojují i děti. Až totiž odejde většina na onen svět, bude tohle jejich práce.

Ke konci porady už většina dětí spinká v provizorních postýlkách, které vykouzlily víly. Ke spánku nemají daleko ani samotní dospělí, jim však není dovolen. Jen my upíři, kterých nás tu je devět, se spát nechce a jsme čilý jako rybičky.

Nakonec jsme se dohodli, že se někteří z nás vydají do minulosti a budou Osirise postupně ničit tam. Zbývající budou zde a budou bojovat.