Prvotní upírka

Zlé sny

Je prvního října a já spolu s o dva roky staršími dívkami vstupuju do slavnostní síně. Vše je nádherně vyzdobeno. Na stropě visí pentle všech barev živlů. Mezi pentlemi jsou znaky kolejí. Je zde sedm dlouhých stolů. Šest z nich je zaplněno do posledního místa. Ten poslední je úplně prázdný a čeká, až si k němu někdo sedne.

Když vcházíme, všechen halas v síni utichne a všechny pohledy se stočí na nás. Většinu ze studentek znám, jelikož jsem ve škole trávila spoustu času už před tímto dnem. Nejvíce znám dívky od čtvrtého ročníku, protože ony mi velmi často dělali chůvy a odpoledne mě hlídali. Vždy jeden ročník z jedné z pěti kolejí. Odpoledne jsem s nimi trávila, buď v kolejních místností, nebo u jezera vedle školy, popřípadě jsme po celé škole hrály na schovávanou a to se většinou přidali i další.

Jakmile mě některé z nich uvidí, okamžitě mi mávají a já jim mávání oplácím. Jsem šťastná, že už patřím mezi ně. Nic se nemůže vyrovnat mému štěstí. Dlouho jsem přemlouvala maminku, abych tu mohla být a nakonec se mi to podařilo. Maminka je totiž jedna z pěti ředitelek, ale nebudu mít žádné výhody, tedy krom této a pár dalších.

U učitelského stolu se postaví všechny ředitelky.

„Posaďte se k nám milé prvňačky," začíná moje maminka.

„a přijměte místo mezi námi," pokračuje teta Milada.

„Jen tak můžeme být jednotní," přebírá si slovo teta Christia.

„a naučit se víc," říká teta Sandra.

„protože i na vás záleží," dokončuje teta Petra.

„Jaký bude letošní školní rok," říkají všechny dohromady a celou síň ozáří zlatavé světlo.

„Teď dobře poslouchej, nejmocnější. Vzýváme tě k pozornosti. Věř jen sama v sebe a nenech se svést na scestí. Vše teď závisí jen na tobě a tvých přátelích. Ode dneška za rok se hrozné věci díti začnou. Buď proto opatrná," v místnosti se ozve nový mužský hlas, všichni jsou překvapeni. Nikdo neví, odkud se bere. Nikdo kromě ředitelek nechápe ona slova, která jsou mířená na mě, ale já o tom nemám ani zdání.

Hlas utichá a my se probouzíme ze ztuhlosti a přicházíme k volnému stolu o něco menšímu, než ostatní. Každá si sedáme na jednu ze židlí a už nám nesou nymfy a satyrové jídlo.

Přede mě pokládá satyr stříbrný tác a na něm talíř s kuřecím řízkem a bramborovým salátem. Dále tam je okurkový salát a sklenka jablečné šťávy, přímo z ovoce. Mňam, tohle mám opravdu moc ráda. Z historie školy sice vím, že před druhou světovou byli pořádané hody o několika druzích jídel, ale mě i tohle stačí.

Beru si do ruky příbor a pouštím se do jídla způsobně, jak mě to učila maminka už od malička. Všechny holky u stolu na mě civí, jako bych byla něco divného, což podle jejich měřítka asi ano, ale to se neví jistě. Starší studentky na mě koukají obdivně bavíce se mezi sebou.

Po deseti minutách si holek u stolu přestanu všímat. Celá síň mi najednou zmizí před oči. Uslyším cizí hlasy, kterým nerozumím. Nikde nikdo a začínám mít strach. Bojím se, vím s jistotou, že už nejsem ve škole.

Tma se rozplyne a já stojím před obrovským hadem, větším než pan Toleren, což je pořádný muž, jelikož denně posiluje. Had vypadá zle a já se hadů a všeho co má jedovaté zuby bojím od svých tří let, i když vím, že mi již ublížit nemohou.

Vše kolem mě je úplně tmavé. Jen pár svícnů vydává tlumené světlo, které místnosti navozuje hrůzostrašný dojem. Začínám panikařit. Chci zpět. Nevím sice, co po mně ten had chce, ale nechci tu zůstávat a čekat, dokud se to nedozvím. Vím totiž, že by se mi to nemuselo líbit a já mám zatím život moc rád.