Prvotní upírka

Kouzelnický souboj

Na konci portálu na nás čeká plno lidí. Jsou tam ředitelky, starší studenti a plno dalších kouzelníků. Jen co vyjdeme, ocitám se v objetí maminky. Tohle objetí je pro mě víc než od opravdových rodičů. To tahle maminka mě vychovala a naučila vše, co dnes umím. U tamtěch jsem byla smířená, že jsou mrtví a tak jsem to nehrotila. Vždy jsem chtěla poznat jen bratra. A hned potom se s ním přivítám.

„Je tu vše v pořádku?" zeptám se.

„Staly jsme se útočištěm všech kouzelníků. Celou dobu vaší nepřítomnosti Sinkor i Osiris řádí jak šílení. Ani ta devítka kouzelníků se nikde neukázala," informuje mě maminka.

„Mami, to my jsme ti kouzelníci. Máme hromadu zkušeností, abychom porazili oba. Navíc je nás už deset," řeknu a dojdu pro Lauru, „tohle je moje mladší sestra Laura."

„Hano!!!" zakřičí někdo zezadu místnost.

Stočím tam svůj pohled. Stojí tam Poseidon a vedle něj ostatní bohové.

„Poseidone," vyhrknu a rozběhnu se k němu. Cestou se změním v moji božskou podobu. Podobu, kterou jsem získala poslední den školy.

„Tak ráda tě opět vidím," řeknu mu a pořádně ho obejmu.

„To i já," odpoví.

„Hlavně jí nezapomeň říct tu novinku," šeptne k nám Zeus.

„No jasně," plácne se do čela Poseidon a pustí mě.

„Jakou novinku?" zeptám se zvědavě.

„Rozvedl jsem se s Amfitrítou. A chtěl bych tě požádat o ruku," poví mi a klekne přede mnou na koleno.

„Elizabeth Hano Kopecká, vezmeš si mě za muže, až tohle všechno skončí?" zeptá se.

„Já nevím. Je mi teprve jedenáct," jsem celá v rozpacích.

„To nevadí. Jsi jedna z nás a teď už na věku nezáleží," mávne nad tím Zeus rukou.

„Tím pádem ano. Vezmu si tě," řeknu a skočím mu se slzami v očích kolem ramen.

„To je tak dojemné," poví někdo za mnou a já poznám jedovatý tón Sinkora.

„Co tu děláte?" oboří se na něj Hádes.

„Coby, chci popřát těm dvěma k zásnubám a vyzvat slečnu na souboj," prohodí ležérně Sinkor.

„Souboj přijímám, ale budou se na to koukat Jindrovi i moji rodiče," zavrčím.

„Dobře," řekne, mávne rukou a oba páry se tu zjeví v řetězech.

„Když vyhraješ, dostaneš oba páry, ale když vyhraji já, přidáš se ke mně," pronese podmínky Sinkor.

„Platí," procedím skrz zuby a stiskujíc mu ruku.

„Souboj se odehraje venku na pozemcích," rozhodne maminka. Oba přikývneme a následováni všemi v akademii vyjdeme na pozemky.

„Vyber si stranu, stejně prohraješ," sykne ke mně Sinkor.

„To se ještě uvidí," ušklíbnu se a jdu na levou stranu, dál od brány školy. Sinkor jde na opačnou.

„Začněte," křiknu na něj.

Vytáhne si hůlku a začne pálit jedno kouzlo za druhým. Mávnu jednoduše rukou a všechna kouzla nechám zmizet. Teď je řada na mě. Pošlu na něj kouzlo z vyšší křišťálové magie, aspoleto. Je to kouzlo iluze. Člověk zasažený tímto kouzlem si myslí, že je v pekle.

Sinkor se kouzlu jednoduše vyhne a vyšle na mě další barevné paprsky. Jednoduše uskočím na stranu a změním se v tříhlavého draka.

Ze všech tlam mi vyletí barevné paprsky živlů. Sinkor se nestihne vyhnout a napálí do něj všechny tři paprsky. Hůlka mu vyletí z ruky a sám padne v mdlobách na zem.

„Tak to bychom měli," prohlásím jen, co se změním zpět do své podoby a oprašuji si ruce.

„To bylo něco. Jak jsi to udělala?" zeptá se mě teta Sandra.

„Jednoduše. Podceňoval svého soupeře. Celou dobu si myslel, že jsem jen slabá jedenáctiletá dívka a tak nepoužíval žádné mocnější kletby," pokrčím rameny.

„Co s ním?" zeptá se mě Jindra.

„Coby. Půjde do vězení. Za rozdělení rodiny je deset let, to si zdvojnásob a přidej k tomu navádění studentů, aby za něj bojovali, to je patnáct let. Takže takových třicet pět let tam zůstane a jestli se odtamtud dostane, bude již hodný jak beránek," vysvětlím mu.

„Proč by se odtamtud neměl dostat?" nechápe Aneta.

„Je už hodně starý a toho dne se nemusí dožít," povím a přejdu k vězňům. Máchnu před nimi rukou a řetězy jednoduše zmizí.

„Jiří," vykřikne za mými zády hlas Rema.

Rychle se klidím z cesty, aby mě ještě nepřeválcoval.

„Reme," vydechujíce pan Toleren, obejme svého přítele.

„Přátelé, pojďte, zavedu vás do pokojů pro hosty," zvolám a všichni se klidíme z místa.

Provádím naši desítici po akademii a ukazuji jim vše. Cestou potkáváme plno studentek, které mě radostně zdraví a vítají se se mnou. K pokojům pro hosty dojdeme během půl hodiny. Nechám je tam a jdu do soukromých komnat hlavní zakladatelky, kde chci najít zmínku o komnatách ostatních.

V komnatách na mě už čeká Eklida.

„Zase doma," pronese a vřele mě obejme. I její obětí je pro mě víc než obětí od rodičů.

„To ano," přikývnu a zářivě se usměji.

„Co potřebuješ zde na tomto Merlinem zapomenutém místě?" zavtipkuje si Eklida a můj úsměv se ještě rozšíří.

„Chtěla bych se zeptat, jestli nevíš, kde mají komnaty ostatní zakladatelky?" zeptám se.

„To náhodou vím. Stále jsem ve spojení s ostatními vílami. Žádná z nich zatím neopustila své místo. Jestli chceš, zavolám je," nabídne se.

„To bys byla hodná. Než je zavoláš, budu v zahradě," prohlásím a jdu do zahrady, která se za ty čtyři roky vůbec nezměnila.

V zahradě si sednu ke kašně a poslouchám hučení vody a zpěv fénixe, který létá nad mojí hlavou. Fénix je zářivě zlatý s občasnými červenými pírky. Zpívá krásnou veselou písničku o návratu.

Do melodie se tak zaposlouchám, že si nevšimnu, že mě někdo pozoruje.