Prvotní upírka

Zrada a sen

Každá dvojice má za úkol zjistit co nejvíce o tomto místě. Já jdu sama, ale dnes mi to nevadí, protože už město trochu znám.

Procházím se městem a koukám na každodenní život elfů. Pobíhají zde malé děti, které se chystají do školy. Na zádech mají luky a šípy. U pasů meč. Když kolem nich projdu, okamžitě mi mávají a já jim mávání oplácím. Všichni zde jsou šťastný. Nechápu, proč nás sem vyslaly. Žádná válka tu nezuří.

Po hodině procházení se rozhodnu přemístit na jiná místa Erisedu a zjistit, jak to jde tam. Všude je, ale mír a klid. Jen voda na některých místech je špinavá a louky se nezelenají.

V tom by mohli být ty spory. Uvažuji.

Do zámku se vracím až na večer, kde na mě už všichni čekají s večeří. Všichni se však tváří sklesle.

„Co se děje?" zeptám se jich.

„Byla tu Eklida a oznámila, že tvé čtyři kamarádky z akademie se přidaly k Sinkorovi s dalšími třiceti studenti Anglické školy čar a kouzel," oznámí mi Jindra.

„Cože?" vytřeštím na něj oči, ve kterých mi vyhrknou slzy.

„Bohužel je to tak," přikývne Laura.

„Omluvte mě prosím," vstanu a vyběhnu dveřmi ven.

Před čtyřmi lety mi sice ublížily, ale pořád to byly moje kámošky a já doufala, že se s nimi zase usmířím. Teď už je konec. Už dokonce chápu tu věštbu. Nebyla myšlená o ostatních, ale o holkách, které mi nyní vrazily kudlu do zad.

Vběhnu do svého pokoje. Pustím si hudbu a popadnu hůlku, kterou jsem si nezapomněla vzít. Takhle cvičím až do pozdních hodin, kdy mě vyruší přátelé.

„Hani, jsi v pohodě?" zeptá se mě Sibyla.

„Ne a ani nebudu," odpovím ji.

„To bude dobré," snaží se mě chlácholit Laura.

„Ne nebude," zakřičím a zhroutím se na zem, kde usedavě pláči.

Všichni ke mně přikleknou a společně mě obejmou. Cítím z něho naše silné přátelství. Zažili jsme toho spolu již spoustu. Bojovali jsme bok po boku v nespočetně bitvách dobra, zla a nás.

Společně na zemi v objetí usneme a zdá se nám podivný sen.

Objevíme se u obrovského sídla přesyceného magií. Je to tu obrovské. Zahrady mají aspoň sto metrů čtverečných. Uprostřed zahrady byla obrovská vila aspoň pro tři rodiny.  Je tu s námi i Matěj.

V jednom okně se svítí a je tam vidět čtyři postavy.

Mrkneme na sebe a vydáme se k vile. Všichni jdeme opatrně, aby nás nikdo z obyvatel nezaslechl, ale mi zaslechneme všechno. Z místnosti kde se svítí, vycházejí čtyři hlasy. Dva ženské a dva mužské.

„Sinkor říkal, že až bude čas, budeme moci být s dětmi. Ale zatím se nic neděje," zaslechneme zoufalí hlas mladé ženy.

„To nám říkal taky. Trčíme tu už čtrnáct let a Jindra si myslí, že jsme mrtví," přisvědčí další ženský hlas.

Při zaslechnutí Jindrova jména se na něj všichni zvědavě podíváme. On zase při zaslechnutí toho hlasu zkamení. Hned je nám všem jasné, že ho zná.

„Jindro, jsi v pohodě?" zeptá se ho Jana.

„To je mamka," zašeptá a rozeběhne se ke dveřím.

„Jindro ne," zavolám za ním, ale on už otvírá dveře.

My ho rychle doběhneme a vstoupíme do místnosti s ním. V místnosti sedí na pohovkách opravdu dva dospělé páry lidí. Dva z nich vypadají jako Jindrovi rodiče, které mi ukázal na fotkách Remus. Druhá dvojce byla o něco mladší. Žena má rusé vlasy do půlky zad. Má zelenkavé oči. Muž vedle ní má černé vlasy a modré oči.

Když vejdeme, obě dvojice se na nás otočí.

„Kdo jste a jak jste se sem dostali?" postaví se muž, který vypadá jako Jindrův tatínek.

„Tati, mamy," hlesne Jindra a kouká na ně s posvátností v očích.

„Mé jméno je Elizabeth Hana Kopecká a toto je můj bratr Alexander Matěj. Tohle je Jindra Toleren, Aneta Klučáková, Jana Vopršalová, Anna Cimbálová, Lukáš Mokoš, Krutoslav Dobromysl, sestry Silva a Sibyla Koré a Elizabeth Laura Monster," ujmu se představování.

„JINDRO," vykřikne žena, která vypadá jak jeho maminka, a rozeběhne se k němu.

„Mami," přikývne Jindra a pevně se s ní obejme.

„Elizabeth," hlesne druhá žena a přistoupí k Lauře a též ji pevně obejme.

Koukám na to se smutkem v očích. Laura je má sestra, ale stejně nikdo nepřijde ke mně a pevně mě neobejme.

„Děkujeme vám, že jste nám přivedli naše děti," přistoupí ke mně černovlasý muž a podá mi ruku. Jednoduše ji přijmu, aspoň něco.

„Máte snad tři děti ne?" rýpne si do něj Jindrův tatínek.

„Ty dvě mladší najdeme taky," prohlásí můj otec.

„Ne jen svého syna," řekne Laura a přistoupí ke mně. Vezme mě kolem ramen. „Hana je vaše první dcera a Matěj je váš syn. Já jsem až poslední vaše dítě."

„Jak? Vždyť mají příjmení Kopecký," nechápe mamka.

„Je to tak. Jsem hlavní dědičkou Merlinova rodu, živlová mága, matka příroda a bohyně přírody, ale hlavně jsem vaše dcera," přisvědčím.

„Ale vždyť ti je teprve jedenáct. Jak můžeš mýt tolik titulů?" nechápe mamka.

„Bohyní jsem se stala před dvěma roky, jelikož jsem denně pila božskou krev. Živlovou mágou jsem od osmi, kdy jsem dokázala ovládat svou upírskou část a příroda mě uznala za matku," pokrčím rameny.

„Ty jsi upírka?" zděsí se Jindrova mamka.

„Upíří omyl když dovolíte. Nemám v sobě dostatek jedu, abych se stala upírkou úplně," opravím ji.

„Je ti podobná Heleno," zašklebí se na mamku pan Toleren.

„Dceruško," přistoupí ke mně a pevně mě obejme. Objetí ji oplatím.

„Elizabeth, je s tebe statečné děvče, ale nikdy se nepřidej k Sinkorovi. On by byl schopný tě nechat zabít. To už bych tě, raději vyděl na straně Osirise," prohlásí otec.

„Nikdy mi neříkejte Elizabeth," zahoří mi v očích plamen vzteku, „to jméno nesnáším. Všichni mi říkají Hano a tak to taky zůstane."

„Dobře," přikývnou oba dospělé páry vystrašeně.

„Mohla bych se zeptat, kde se nacházíme?" ozve se Aneta.

„V Thajsku," odpoví taťka.

„Počkejte dva dny. Přijdeme si pro vás, ale teď už budeme muset jít," poví Krutoslav.

Přikývnu a následně se probudíme v pokoji.

Naši žijí. Je moje první myšlenka po probuzení. Dnes je nechám spát a jdu všude v Erisedu vyčistit řeky a potoky, nechám zazelenat trávy, abychom mohli hned vyrazit zpět domů

K večeru se vrátím. Rozloučíme se s králem a královnou a portálem se vypravíme zpět na zem.