Prvotní upírka

Vlastní smrt

Ráno se probouzím s celkem dobrou náladou. Včera mi Eklida slíbila, že mi pomůže vymyslet nové sólo na soutěž konající se začátkem listopadu.

Dnes se nepářu s žádnou úpravou. Vlasy si nechávám rozpuštěné a nemaluji se. To vše dělá vždy Afrodita. Ale já se do školy nechci vrátit.

Ani nevím, co mě dnes čeká, ale vcházím do tanečního sálu, který je vyklizen. Uprostřed místnosti stojí Eklida a točí si s vlastní hůlkou. Tu svoji mám v ruce.

„Ty jsi mažoretka?" ptám se.

„Tak trochu. Učila mě vaše prababička," usměje se.

„Radši začneme," rozhoduji a na zem pokládám laptop s připravenou melodií, „mám tu jednu písničku a ráda bych na ní vystupovala."

Pouštím písničku Gimme gimme od Abby. Eklida se zaposlouchává a pomalu u toho tančí. Písnička skončí a Eklida naposledy vyhazuje hůlku.

„To by šlo," přikyvuje. „Přes noc už jsem něco vymyslela."

Ukazuje mi to a já to po ní opakuji. Je to celkem lehké. Rozdělujeme skladbu na čtyři části. První část nacvičujeme celou hodinu.

Po hodině začínáme s přidáváním druhé části. Celé to nacvičujeme až do deseti.

Třetí část je nejtěžší. Tu spolu s první a druhou částí nacvičujeme do oběda. Po obědě ještě opakujeme.

Tak ve tři začínáme s poslední částí. Ta je nejjednodušší. Tu máme hotovou do hodiny. Pak už jen nacvičujeme s písní. Vše si dokonale pamatuji. Cvičíme celý den. Večer jdu spát až v devět, ale nejdu na kolej.

Následující týden jsem jen v komnatách a cvičím na listopadovou soutěž, která se rychle blíží. Přes laptop mám spojení s družstvem. Denně volám naší trenérce a ukazuji své pokroky. Vždy to oceňuje s velkým potleskem a zářivým úsměvem. Říká, že je na mě hrdá a je ráda, že mě má v týmu.

Celý týden piju zvířecí krev, kterou mi obstarává Eklida. Není sice tak dobrá jako božská nebo lidská krev, ale mě bohudík stačí.

Občas přemýšlím, co zrovna dělá maminka, Poseidon a ostatní bohové. Přemýšlím, jestli mě hledají, nebo si oddychli, že se nemusejí starat o upíří omyl.

Eklida mi hned v sobotu vysvětlila, že tady mi nikdo nemůže lézt do myšlenek.

Když zrovna necvičím, pročítám si knihy, nebo uklízím a navracím komnatám jejich původní krásu. Za celý týden jsem uklidila a trochu předělala většinu komnat.

„Hani, měla bys jít. Všichni tě určitě hledají a mají o tebe strach," říká mi v neděli ráno Eklida.

„Já vím. Ale mě se tam nechce. Ještě jeden týden. Teorii stejně umím ze všech nejlíp a musím se připravovat na soutěž, která je za čtrnáct dnů," škemrám.

„Pomysli na maminku. Musí mít obrovský strach. A co takový Poseidon," přemlouvá mě.

„Eklido prosím nepřemlouvej mě. Já se tam už nechci vrátit. Ať si mě třeba strčí do Japonské školy živlové magie a bojového umění, ale já se už nechci vrátit k nim. Myslí si, že jsem rozmazlená, namyšlená holka. Nechci vidět nikoho z nich. Tety s maminkou ke mně cítí odpovědnost jen kvůli tomu Sinkoroj, ale já se ho už nebojím. Vím jak na něj. Za celý týden jsem se naučila všelijaká kouzla. Teď už si na mě netroufne," žadoním a z očí mi tečou slzy.

„Hani, hlavně nebreč. Vím, jak máš těžký život. Ale pochop mě. Oni se o tebe bojí. Doufají, aby se ti něco nestalo. Nechtějí nalézt tvé tělo bez života, protože ses nedokázala ubránit kletbě smrti," pokouší se o to dál.

„Co kdybych svou smrt předstírala. V nějaké opuštěné místnosti bych pohodila své „tělo" a začala bych žít jako normální dívka. Až by přišel čas, ukázala bych se jim," napadne mě.

„To není vůbec špatný nápad. Ale ostatním mažoretkám ze souboru bys měla říct pravdu. Klidně budu hrát tvoji maminku a odejdu s tebou. Dlouho jsem nebyla za těmito zdmi," zasní se Eklida.

Přikyvuji. Společně vymýšlíme plán. Trvá nám ho vymyslet a zrealizovat skoro celý týden.

V pátek vyrážím se svojí kopií pod rouškou tmy. Ve škole se procházíme tiše jako myšky a míříme k učebně živlu země. Vím totiž, že teta Sandra ráda kontroluje po ránu učebnu, jestli v ní někdo nedělá nějakou neplechu.

Sesílám na kopii kouzlo smrti a pokládám ji na zem u katedry, tak aby to vypadalo, jako bych se praštila do hlavy, ztratila vědomí a dotyčný seslal kletbu smrti. Nakonec upravuji učebnu, aby vypadala jako po zápase. Převrácené židle, rozbité stoly, květiny z květináčů, dřevěné skříně na třísky.

Teď už stačí počkat do rána a vše bude jak má. Schovám se tedy pod zastírací kouzlo z dob zakladatelek, které nikdo neprohlédne.

Eklida zatím balí naše věci a připravuje vše k bezpečnému odjezdu do České Republiky. Zařídila i můj nástup spolu s nějakým klukem na základní školu ve Staré Pace. Odlehlém městečku na Severo-východě Čech. Kluk se jmenuje Jindra Toleren. Je jen o čtyři roky starší. I on utíká od svých známých. Na útěku už je skoro dva roky. Celou dobu ho skrývá Eklida, jelikož ten kluk je z mého rodu.

Z úvah mě vytrhává zakokrhání a následné otevření dveří do místnosti. Vzhlédnu a v nich stojí zkoprnělá teta Sandra. Prohlíží si místnost dokola. Konečně stočí svůj pohled ke katedře, kde leží má mrtvá kopie.

Teta je zezačátku v mírném šoku. Nakonec přibíhá ke kopii a snaží se zjistit životní funkce. Když nemůže žádné najít, propuká v hysterický pláč.

Sic nerada vidím tetu v tomto stavu, ale už jsem se rozhodla. Opatrně se prosmyknu ke dveřím a běžím zpět do komnat. Zatím jde vše podle plánu. Teď se ještě musí Eklida ukázat a oznámit všem, že s úmrtím hlavní dědičky rodu, její povinnost končí a proto odchází.

Eklida už je připravená se všemi věcmi k odchodu. Ještě mi vzala všechny věci z ložnice a nahradila je pouhou kopií.

„Můžeme?" ptajíc se mě, hned jak k ní doběhnu.

„Jo. Teta už to ví, teď už o tom budou určitě vědět ostatní. Teď je řada na další fázi plánu," přikývnu.

Společně jdeme ladným krokem k síni. Já mám na sobě podobu jedné elfky, kterou mi Eklida popsala jako svoji pomocnici ze staré doby.

Všechny studentky jsou v síni a nechápou výzdobu. Místo vždy veselé a barevné síně, tam toto ráno převládá černá barva. Uprostřed místnosti visí moje fotografie s černou vývěskou.

Povstává maminka a ujednává si klid. Maminka vypadá hrozně. V očích jí nesvítí jiskry radosti, které mám ráda. Oči má červené a opuchlé. Pod nimi má černé kruhy. Celkově je dost neupravená.

„Milé studentky. Dnešní noc nás opustila Elizabeth Hana Kopecká. Studentka prvního ročníku a moje nevlastní dcera.

Jako malá se stala mistryní České Republiky v mažoretkovém sportu a první vicemistryně Evropy. Ve třech letech běžela maratón kde skončila pátá z dvou stovek lidí," mamince se hrozně třese hlas. Nakonec se řeči ujímá teta Petra.

„Na její počest teď povstaňme a pozvedněme poháry. Na její jedinou památku co po ní zůstala, zadržme minutu ticha."

V síni si stoupnou všechny studentky i učitelky. Většina starších studentek pláče. Mezi plakajícími byly i všechny bohyně. Z prvního ročníku plakají všechny dívky i Janenina skupinka. Nejvíc mi asi ubližuje pohled na Matěje, kterého tu musím nechat.

Po minutě si všechny zase sednou. Nikdo nepřestane brečet. Většina holek se ani nedotýká své snídaně.

V tu chvíli je naše příležitost. Vystupujíce ze stínu, jdeme lehkým krokem až k učitelskému stolu. Stočí se na nás všechny pohledy. Eklida říká svou větu a já jen něco elfsky špitnu. Pokloníme se a naráz se přemístíme ze školy.