Prvotní upírka

Rozhovor s předky

Potom co konečně dojdu ke vchodu do Osirisovy koleje, mě zastaví obraz zakladatele otcova rodu. Má černé střapaté vlasy se zelenýma očima, podobnýma jako moje.

„Zdravím mistře Monstere Jane," pozdravím ho a ukloním se.

Obraz se na mě zahledí a zeptá se: „Kdo jsi? Cítím z tebe nesmírnou sílu, jakou měl samotný Merlin, ale také cítím sílu mého rodu."

„Mé jméno je Elizabeth Hana Kopecká - Monster, z rodu Merlinova," odpovím zdvořile, přitom na příjmení Monster použiji znechucený až opovrhující tón.

„Copak? Nejsi pyšná na svůj původ?" zeptá se udiveně.

„Ale jo, jen rodiče mě nutí přijmout vaše příjmení, i když ví, že jsem nevyrostla jako Monster. Dokonce jsem i pyšná na všechny vaše činy, o kterých mi řekla Eklida, víla Merlinova rodu. Mám pocit, že jste se i kdysi potkali," nadhodím.

„Ó samozřejmě Eklida. Vychovala mistra Merlina a na žádost Merlina se ujala i mě. Eklida byla a vždy bude nejlepší víla na světě," povzdychne mistr Monster.

„To ano, i mě vychovávala potom, co jsem utekla," přikývnu.

„Počkej, zavolám ještě mistra Merlina a povíš nám, proč jsi utekla z domu," řekne, zmizí z obrazu a nechá mě před ním stát.

„Nesnáším obrazy," řeknu si pod vousy a zkřížím ruce na prsou.

Po necelé minutě se v obrazu objeví mistr Jan s pánem, kterého znám jen ze své úplně první vzpomínky, kterou si pamatuji. Je to ta vzpomínka, kdy mě pokousal upír a já se stala prvotní upírkou, známější spíše jako upíří omyl.

Byly mi sotva čtyři roky a byla jsem u tety ve Francii. Tetu a strýčka jsem měla ráda. Teta je mamčina sestra a strejda otcův bratr. V době kdy moje adoptivní maminka i s tetami vyučovaly, jsem často byla u nich. Nevadilo mi to, vždy mi vyprávěli, jací lidé byli moji rodiče.

Ten den jsem si hrála se svou mladší sestřenkou, které byli sotva dva roky. Sestřenka se jmenovala Lilith. Ukazovala jsem sestřence zrovna nějaký výhoz hůlkou, kterou jsem dostala v Lomnici. Navíc se už pomalu stmívalo, ale ani jedné z nás to nevadilo.

Zrovna odbyla desátá, když jsem zaslechla šelest ve vzduchu. Uvědomila jsem si, že je něco špatně a otočila se po zvuku. Chytla jsem hůlku oběma rukama a postavila se do bojové pozice, kterou mě naučil pan Toleren. Na chvíli jsem zadoufala, že nemám svůj malý meč, který připomíná spíše nůž.

Ještě jednou jsem zaslechla šelest, ale z druhé strany, kde byla Lilith. Nanic jsem nečekala a otočila se k ní. Pohled, který jsem spatřila, byl otřesný. Do malé Lilith byl zakousnut chlap celý v černém hávu. Poznala jsem, že je to upír a vyděsila se ještě víc.

Ani ne do minuty zbyla z Lilith jen svraštělá schránka bez jediné kapky krve. Upír odhodil její vycucnuté tělo a obrátil svou pozornost na mě.

„Ta malá byla dobrá, ale ty budeš dozajista lepší děvče," uchechtl se upír a chtěl se na mě vrhnout.

Pevněji jsem chytla hůlku a dvakrát jsem upíra bouchla do nohou. Než se stihl vzpamatovat, dala jsem se na úprk. Nohy mi kmitali jako o závod, ale upír mě stejně dohnal.

Nějakým zázrakem se mi nemohl zakousnout do krku a tak kousl do zadku. Hrozně to bolelo a já cítila, že do mě proudí nějaký jed.

Po minutě, která mi připadala jako celá věčnost, upír povolil stisk a spadl mrtvý na zem. Za ním byl bledě modrý duch s tasenou hůlkou. U boku měl přivázaný krátký meč. Jeho obličej byl velice podobný tomu mému, avšak na mém zachránci byl asi metrový plnovous, který měl sepnutý zářivou sponou. Na hlavě krásný špičatý klobouk, který zakrýval jeho vlasy.

„Kdo-kdo jste?" vykoktala jsem vystrašeně, ale i okouzleně.

„Já jsem tvůj předek Merlin a nemohl jsem dopustit, aby ses stala úplnou upírkou. Avšak nemohl jsem zabránit tomu, že ses stala prvotní upírkou," řekl.

Víc si z toho nepamatuji, protože jsem asi musela omdlít.

„Zdravým mistře Merline," pozdravím ho a hluboce se ukloním.

„My se známe," prohlásí a já na něj vyvalím oči. „V této době jsme se sice ještě nesetkali, ale za takových osmdesát let, ti zachráním život před upírem."

„To ano, a jsem vám moc vděčná. Jen ten den zemře moje sestřenice a všechny zasáhne obrovský smutek. Budou jí totiž teprve dva," přikývnu se slzami v očích.

„To je mi líto," hlesne.

„Ne to je dobré, už jsem si zvykla. Navíc jsem od sebe lidi stejně nakonec začala odhánět, tím svým upírstvím," vzdychnu, „jako upírka jsem dokázala mnoho věcí a určitě by se některé vůbec nestaly a sestřenka holt byla nutná oběť."

„Chtěl jsem zachránit i tvou sestřenku, ale ty jsi byla důležitější, ale bila ses dobře. Mít u sebe ten svůj mečík, tak ho i porazíš," pochválí mě.

„Jo to možná jo," připustím.

„A teď nám vysvětli, proč jsi v sedmi utekla," ozve se mistr Jan.

„Bylo to z rozčílení," začnu vyprávět a vypovím jim celý svůj příběh až do odcestování do minulosti. Zážitky z minulosti si nechám raději pro sebe.

„Tak to ti gratuluji k zasnoubení. Věřím, že s bohem moří budeš šťastná," ukloní se mi mistr Merlin v náznaku gratulace. I mistr Jan se ukloní.

„Děkuji. Jo a ještě jsem v prvním měsíci těhotenství, ale Poseidon o tom ještě neví. Chystám se mu to říct až po svatbě," pochlubím se.

„Tak to žehnám tvému nenarozenému," řekne Merlin a natáhne symbolicky ruku k mému bříšku. I když je obraz vyšle z ruky modrou záři a ta se mi v pije do bříška.

„Budu pečovat o dítko, které se narodí, aby mohl nastoupit po boku svého nevlastního bratra," ukloním se. Po chvíli se s mistry rozloučím a mířím zpět za Poseidonem a Tenie. Na návštěvu Osirise si už ani nevzpomenu.

Poseidon a Tenie na mě čekají kousek za pozemky školy. Oba jsou zabráni do živé diskuze a já to vítám, jelikož se ti dva zatím pořádně neznají.

„Můžeme jít?" zeptám se jen, co přijdu úplně k nim.

„Samozřejmě," přikývne Poseidon.

Tenie se mě chytne za ruku. S Poseidonem na sebe kývneme a přemístíme se.