Prvotní upírka

Upíří žízeň

Je krásný slunečný den a venku zpívají ptáčci. Už se probouzím. Jsem krásně vyspalá. Rozhlížím se kolem sebe. Všude je bílo. Je tu jen jedna postel a na ní ležím já. Je to podobná místnost, jako z mého snu. Rozhlížím se víc. Doufám, že na mě nikde nevyskočí ten chlap.

Otvírají se dveře. Krčím se. Mám strach, že je to on. Dovnitř vchází teta Sandra a maminka. Vybíhám z postele, přímo mamince do náruče.

Maminka je překvapená. Teta se usmívá a já objímám i ji. Jsem ráda, že už ten zlý sen skončil.

„Copak se stalo?" ptá se mě opatrně maminka.

„Zdál se mi sen. Byla jsem v nějaké místnosti s hadem. Chvilku poté přišly nějaké příšery. Svázali mi ruce a odtáhly k jámě, do které mě následně hodily. V té jámě byl můj bratr. Nakonec jsem se probudila v podobné místnosti. Byli jste tam všechny. Zničehonic jste ztuhly a já chtěla utéct. Když mě zastavil hlas starého pána. Oslovoval mě Elizabeth a i mocná a chtěl mi ublížit. Jmenoval se Sinkor." To jméno zapůsobilo na maminku s tetou, jako blesk. „Co je, řekla jsem něco špatně?"

„Ne, ne. Jen kvůli Sinkorovi, jsi neměla možnost setkat se s ostatními členy rodiny. To on rozdělil tebe a bratra. Nebýt jeho, nebyli by žádné války," vysvětluje mi teta.

„Co se tenkrát stalo?" vyptávám se.

„Tví rodiče Sinkorovi věřili. Vložili do jeho rukou svoje životy. I tvůj život měl přijít k němu, ale včas jsme zasáhly. Chtěl tě dát do hrozné rodiny. V jedenácti tě od tamté rodiny chtěl vzít a chovat se jako největší hrdina. Nakonec by využil tvojí důvěry a využil by tvoje schopnosti," vysvětluje maminka.

„Jsem tak ráda, že jsem tady s vámi," povídám.

„To my jsme taky rády, že tě tu máme. Když ti bylo sotva pár hodin, sama si se rozhodla, u koho budeš. A my věděli, že budeš nejmocnější miminko na světě. Jsi klidná, ale přesto zlobivá," hladí mě po vlasech maminka.

Usmívám se jako největší svatoušek na světě. Teta i maminka vyprsknou smíchy.

„Ty tví obličeje nás normálně zabijí," říká mezi záchvaty smíchu teta.

Vyplazuju jazyk a převracím oči v sloup. Maminka s tetou se smějí ještě víc. Předvádím japonečka. Maminka a teta už leží na zemi a vytírají podlahu zády. Pokrčím rameny a vycházím z místnosti.

Na chodbě stojí ostatní tety. Všechny mě objímají. Mám je moc ráda a ony to vědí.

„Hani, tady máš rozvrh. Za půl hodiny ti začíná první hodina," říká teta Milada a podává mi můj rozvrh.

„Co je dnes za den?" ptám se a prohlížím si rozvrh hodin.

„Dnes je úterý. Začínáte společenskou výchovou," informuje mě teta Christia.

„Díky," usměju se a jdu do učebny společenské výchovy.

Před učebnou už čeká většina prvního ročníku. Každá se s někým baví. Z druhé strany k nám přichází klučičí první ročník. Holky se na ně otáčejí. Šeptají si mezi sebou o jednom z nich.

„Vidíš, to je on. Nejúžasnější kluk na škole," ozývá se od každého hloučku a přitom ukazují na černovlasého chlapce.

Má černé dlouhé vlasy svázané mašlí. Vypracovanou hruď. Krásné hnědé oči se na nás dívají se smutkem. Začínám přemýšlet, proč je tak smutný. Vždyť po něm jede každá dívka.

Pomaličku přichází ke mně a mně se zatajuje dech. Nevím, co mám dělat. On je naprosto senzační. Vypadá jako polobůh. Ani se mi nechce věřit, že jde mým směrem. Chci utéct, ale nejde to. Mé nohy mě neposlouchají.

„Ahoj," zdraví mě a smutně se na mě usměje. Podává mi ruku. „Jsem Ethen."

„Ahoj. Elizabeth Hana. Ale všichni mi říkají jen Hana," přijímám jeho ruku a představuju se.

„Hana je krásné jménu. Sluší ti," šeptá mi do ucha.

„I Ethen je hezké jméno," oplácím mu.

„Ale ne jako tvoje," odporuje.

„Pojmenovaly mě po jedné lesní víle," říkám mu tajemství svého jména.

„To naprosto chápu, protože jsi nádherná," usměje se už o něco veseleji.

„Děkuju," do obličeje se mi hrne tuny krve a cítím, jak červenám.

„Rád jsem tě poznal, Hanko," líbá mi ruku a přitom se mi kouká do očí.

„I já tebe Ethene," vysekávám mu drobné pukrle.

Ethen odchází a nechává mě stát samotnou na chodbě. Hned se ke mně řítí všechny dívky a ptají se mě na něco, ale já si jich vůbec nevšímám. Stále nemůžu uvěřit tomu, že si mě všiml nejhezčí kluk na škole. Usmívám se jako blázen.

Z nostalgie mě vytrhává až školní zvonek oznamující začátek hodiny. Vcházím s ostatními do třídy a usedám na poslední volné místo úplně vepředu u katedry učitelky. Ethen sedí hned za mnou.

Slyším, jak mu v žilách proudí teplá krev. Mám hlad. Týden jsem neměla čerstvou krev. Potřebuju se napít. Zapomněla jsem si vzít malou myšičku, kterou se krmím, abych nepila lidskou krev. Nedokážu se ovládnout. Přihlašuju se. Učitelka mě vyvolává.

„Madam, mohla bych se jít napít?" ptám se.

„Samozřejmě," usmívá se na mě.

Rychle vybíhám z učebny a běžím za ředitelkami. Cestu znám moc dobře. Vbíhám do chodby s kabinety. Ředitelna už není daleko. Už vidím dveře od ředitelny. Buším na ně. Nikdo neotvírá. Zkouším otevřít. Nic. Dveře jsou zamčené.

Mám stále větší hlad. Už se neudržím. Potřebuji se napít krve. Špičáky už mi vyrostli do plné délky. Někdo jde. Cítím teplou krev. Už se nemůžu udržet. Skáču na dotyčnou. Má pořezanou ruku. Teče jí z ní čerstvá krev. Přitiskávám jí svá ústa k ruce. Snaží se mě shodit. Zakousávám se do jejího masa. Saju. Její krev je báječná. Piju víc. Dívka křičí strachy. Snaží se mě odtrhnout. Používá magii ohně. Pohlcuji oheň do sebe. Děvče omdlívá. Přestávám pít. Nechávám dva litry krve a odnáším dívku na ošetřovnu.

Na ošetřovně je teta Petra. Kouká na mě neschopná slova.

„Hano, co jsi to udělala?" ptá se mě a pomáhá mi dostat dívku do postele

„Moc se omlouvám. Měla jsem hlad a nevydržela to. Doma jsem zapomněla všechny myšky. Moc se omlouvám. Já to opravdu neudělala naschvál. Neovládla jsem se," z očí mi tečou slzy. Bojím se, že na mě teta začne křičet, že jsem měla být zodpovědnější. Určitě mě bude chtít vyhodit ze školy. Pošlou mě do druhé, abych byla izolována od normálních dětí.

„Hani, nebreč," tiší mě teta Petra. „Chápu, že ses neovládla. Neměli jsme tě pouštět na vyučování bez toho, aby ses pořádně napila krve. Tohle je naše vina. Ty za nic nemůžeš. Jsi sice jen upíří omyl, ale piješ krev jako každý jiný. Holky to pochopí. Navíc jsi jí nevysála úplně. Nechala jsi jí tam sice jen dva litry krve z pěti, ale chápu to. Najedla ses aspoň pořádně?"

„Ano, už nemám hlad," přikyvuji.

„Teď se vrať zpátky do třídy, já se o ni postarám," vyhazuje mě teta jemně.

„Dobře. Ahoj," loučím se a vyrážím zpět k učebně.

Přicházím těsně se zazvoněním na konec hodiny. Děti vycházejí ven a jdou na svoji druhou hodinu. Čekám, až všichni odejdou a sama vcházím do učebny.

„Co potřebuješ, Hano?" ptá se mě madam Bontesy.

„Omlouvám se madam, že jsem zmeškala většinu vaší hodiny. Naskytli se nečekané události s mým krvavým problémem," svěšuji hlavu.

„Chápu dobře, že jsi skoro někoho vysála," ptá se klidně.

„Bohužel ano," přikyvuji.

„No jo no. Chápu. Můžeš jít na další hodinu," usměje se madam a já rychlím krokem, zamířím do učebny historie magie.