Prvotní upírka

Pokus o znásilnění

Probudím se v tmavém pokoji. Ležím na posteli s temně rudým povlečením, nad hlavou mám jemnou záclonku. Vylezu z postele a protáhnu se. Rozhlédnu se kolem sebe a vyvodím důsledky. Zdi jsou vymalované tmavými barvami. Přes okno jsou zatažené rudé závěsy, pod ním je psací stůl je z tmavého dřeva, podlaha je pokrytá rudým kobercem a v rohu stojí šatní skříň ze stejného dřeva. V ní jsou jen kusy tmavého oblečení s rudými plášti přes rameno.

„Kde to jsem?" zeptám se nahlas. Ale žádná odpověď nepřichází. Raději ze sebe shodím noční košilku a nasoukám se do jednoho z těch oblečků. Vezmu si tmavě modrou sukni s černou halenkou a rudý plášť. Když jsem oblečená, podívám se po nějakých osobních věcech.

Hned u nohy postele leží brašna, ve které přenáším laptop, vedle ní je obal na hůlku. Přidřepnu si k brašně a vyndám svůj milovaný laptop. Jen co ho zapnu, se na mě vychrlí nepřeberné množství dokumentů. Většinou jde o mažoretky a upíry. Na laptopu se podívám na datum. 15. Října 2011.

„Vždyť já mám desáté narozky," vydechnu překvapeně. Rychle šáhnu do brašny a vytáhnu zrcátko, které tam nosím, abych se ujistila, že nejsem vidět. Ze zrcátka se na mě podívá moje desetileté já. Hodím zrcátko na postel.

„Jak je možné, že je mi teprve deset. Ještě včera mi bylo dvacet dva let. Navíc, co tu dělám, měla bych se radovat z toho, že jsme s Poseidonem konečně svoji a já zatím trčím na tomhle místě a ani pořádně nevím kde," začnu rychle uvažovat. Chytím si kolena a přitáhnu si je k bradě. Položím na ně hlavu a pustím se do pláče.

Po deseti minutách někdo vrazí do pokoje jako uragán. Zvednu uslzené oči. Ve dveřích stojí postarší paní, na sobě má rudý hábit. V ruce svírá něco jako jezdecký bičík.

„Kopecká, co tu ještě pohledáváš? Za dvě minuty ti začíná vyučování a laskavě se uprav, nepůjdeš na něj jak strašák do zelí," řekne tvrdým hlasem.

Rozechvěle se postavím na nohy, utřu si oči, smetu z oblečení neviditelná smítka a vydám se ke dveřím. Na vratkých nohách přejdu ke dveřím, aby ta baba viděla, že mám snahu něco dělat. Tam se ušklíbnu, mrknu na rozvrh na dveřích a přemístím se pomocí větru do učebny.

„Zajímavý nástup slečno Kopecká, ale sedněte si, za chvíli zvoní," ozve se za mnou hlas postarší dámy.

„Jistě paní," usměji se a sednu si do první volné lavice.

Sáhnu do vzduchu a nechám si zhmotnit pomůcky.

„Jak jsi to udělala?" zeptá se dívka za mnou.

Otočím se na ni. Má černé vlasy, světle modré oči a pršák. Z pusy na mě cení dva tesáky, podobných těm mým při přeměně.

„To je jednoduché, stačí pomyslet na to, co zrovna potřebuješ, ale musíš mít talent na mimomyslovou magii," povím.

„Naučíš mě to?" podívá se na mě pohledem psího štěněte.

„Možná bych to mohla zkusit," přikývnu.

„TICHO!" rozezní se učebnou. Zmlkneme a otočím se směrem k tabuli.

„Nejdříve mám milou povinnost," začne, „zde slečně Kopecké je deset let a dnešním dnem nastupuje na dráhu dospívání, na kterou vy dojdete až v patnácti, a do šesti let se poprvé promění. Proto ji nyní předávám tento přívěšek, který jí pomůže v dospívání a zaručí jeho bezproblémovost." Přejde k mé lavici a na ni mi položí malou krabičku. Otevřu ji. Vevnitř je na sametu položen zlatý řetízek se stříbrným tesákem. Krabičku zavřu a schovám si ji do kapsy pláště. Podobný jsem dostala, když mi bylo opravdu deset let, od bohyně upírů Nix.