Prvotní upírka

Osirinova nemoc

Jak jdou roky, všichni rosteme. Po dvou letech ustoupila válka. Tenie s Osirinem vyrostli a jsou z nich jedenáctileté děti. Tenie letos nastupuje již třetím rokem do akademie. Bylo to její přání a my jí ho nechtěli vzít. Osiris zůstává nadále v domácím učení.

Nevyrostli jen oni, ale i my jsme zmoudřeli a vyrostli. Po domě nám nyní pobíhají další tři caparti a tři pětiletý. Je sice pravda, že už nestárneme, dokud nepřijde naše doba, ale vůbec to nevadí.

Jak už jsem zmiňovala, běhají nám po domě další nemluvňata. Totiž před pěti roky měli první miminko Anička s Lukášem. Nyní už mají druhé a na cestě je i třetí.

Další miminko má Jana s Jindrou. I ti už mají své druhé. A poslední, i když už ne mimčo mají Aneta s Krutoslavem. Ani ti nejsou pozadu a mají už druhé dítě.

A těhotných budoucích maminek tu máme dokonce šest. První je, jak už jsem řekla Anička, dále tu máme Hyacintu, která si našla přítele v nemocnici, další je Klér, ta si ho našla na nějaké zábavě. Těhotné jsou i Silva se Sibylou a moje mladší sestra Laura.

Ta jako jediná to malé nemá se svým přítelem. Před třemi měsíci byla znásilněna, když šla z nákupu domu. Je to pro ni nesmírně těžké, nosit cizí dítě v sobě. Navíc se sama sebe štítí. Bojí se už všech mužů. Dokonce nechce sama zůstávat v jedné místnosti s kluky.

Já, Krista a Jane jsme zatím neměly ani jedno dítě. Já díky tomu, že se starám celou dobu v minulosti o Osirise a Tenie. Krista si dosud nenašla přítele, ale nápadníků má hodně. A Jane ta snad ani nikoho nechce. Prý její jediná láska je Ethen. No nevím. Asi jí budu muset říct, že je to Poseidon. To jsem zvědavá, co na to řekne.

„Hano, to už zase píšeš?" ozve se za mnou na jednou hlas Jindry.

„Píšu deník, abych nikdy nezapomněla na tahle dobrodružství," odpovím mu, avšak lžu. Již dva měsíce píši příběh mladé mažoretky.

„To už jsi říkala. Nechceš napsat raději nějakou knihu. Máš totiž docela talent, nemyslíš?" přidá se k nám i Jana.

„No já nevím. Kdo by chtěl číst ty mí bláboly. Navíc se pomalu schyluje k druhé světové válce," protestuji.

„To jsou jen plané argumenty. Určitě by se našli lidé, nebo aspoň kouzelníci, kteří by si přečetli tvá díla," namítne Jindra.

„Když myslíš, dej mi alespoň námět, o čem mám psát," usměji se na něj.

„Tak to raději nepiš," zhrozí se a odejde.

„Hani, ale mohla bys něco napsat," namítne Jana.

„Já neříkám, že nic nenapíšu, ale až v naší době. Tam to bude o dost bezpečnější," mrknu na ni.

„Jak myslíš," pokrčí rameny a odejde i ona.

Znovu se vrhnu ke svému laptopu.

„Mami," vyruší mě až hlas Tenie.

„Ano," otočím se na ni.

„Osiris už zase zírá do stropu," řekne vyděšeně.

Vstanu rychle od stolu a běžím do pokoje svého adoptivního syna. Opravdu na posteli leží a zírá do stropu, jako by o něčem přemýšlel. Avšak já s Tenie víme své. Osirisovi už zase zamrzl mozek.

Stává se mu to od malička. Nikdy nesměl moc dlouho zůstat v klidu, jinak hrozilo, že si půjde lehnout a zamrzne mu mozek. Prý se mu v tu chvíli objevuje překrásný svět. Bohužel v tomto stavu nesmí zůstat příliš dlouho, jinak by se z něj stal autista. Neboli člověk, který žije ve vlastním světě a nevnímá okolí.

„Osirisi, vzchop se. Kolik je pět x na druhou, aby se výsledek rovnal osm tisíc sto?" vypálím první příklad, který mě napadne.

„Osmnáct," odpoví.

„Vyjmenuj všechny řecké bohy," přikáži mu okamžitě.

„Zeus, Poseidon, Hádes, ty, Héra, Hestia, Afrodita, Athéna, Artemis, Démétér, Apollón, Ares, Dionýsos, Héfaistos a Hermes," vyjmenuje je jedním dechem.

„Vnímáš mě?" zeptám se ho nakonec.

„Jo mami vnímám. Díky, ale nevíš, co bych měl dělat, aby se mi to nestalo znova?" zeptal se.

„Tady máš nekonečnou knihu a brky. Napiš nějaký fantastický příběh o té zemi, co vídáš ve svých záchvatech," poradím mu.

Osiris přejde ke stolu, chopí se brku a začne vymýšlet. Netrvá dlouho a začne psát svůj vlastní příběh.

Oddechnu si a vyjdu z pokoje. Zamířím zpět do toho svého. Tentokrát si ale sednu na postel a přemýšlím o Osirinově záchvatu.

Doktor před lety říkal, že se mu to spraví v pubertě. Doufám že má pravdu. Nechci mít o Osirona strach, že ho někdy popadne záchvat a nikdo tady nebude.

Při té myšlence schovám hlavu do dlaní a brečím. Mám až moc starostí, ale tahle je nejhorší. Osirina jsem si zamilovala, stejně jako Tenie. Nejsou sice moje vlastní, ale přijala jsem je do své rodiny. Oba dokonce vědí, že jsou adoptovaní, ale nevadí jim to. Jsou rádi, že jsem se jich před lety ujala já a oni mohli vyrůstat v poklidu.

„Mami, jsi v pohodě?" ozve se pro mě tolik milující hlas Osirona.

„Ano miláčku, jsem. Jen mám strach, aby ses uzdravil nic víc. Doufám v to hrozně moc. Nechci, abys byl do konce svých dnů upoután na pomoc ostatních," odpovím mu a zvednu k němu oči.

„Neboj se mami, já se uzdravím. Vím, jaký máš o mě strach, a chápu to. Kdybych byl na tvém místě, měl bych ho taky," chlácholí mě.

„A kdyby něco mami, máš ještě mě," vykoukne s poza Osirina Tenie.

„Já vím," usměju se na ni.

„Mami, proč tě nenavštívil doposud tvůj přítel, vždyť jsi s ním zasnoubená?" změní Tenie téma.

„Už jsem vám to jednou vysvětlovala. Neví o mně. Já pocházím z budoucnosti a on zatím ani neví, že existuji," vysvětluji jim to znova.

„Ach jo. Docela ráda bych ho poznala," zasní se Tenie.

„To i já," přidá se Osiris.

„Nebojte, jednou ho určitě poznáte," slíbím jim.

„Pokavaď se toho dožijeme," zarecituje Tenie z knihy.

„Pravda, ale vy se toho dožijete, o to se už postarám," slíbím další věc.

Po další půl hodině pošlu děti na večeři a já se vrátím k deníku.