Prvotní upírka

Nový domov

Přemístíme se do malé jeskyňky u hranic Německa. Čeká nás tam jedenácti letý kluk a asi třicetiletý chlap.

„Jindro, Reme. Ráda vás opět vidím. Zvlášť tebe Reme Stone. Tohle je moje nová paní Elizabeth Hana Kopecká. Jako nové jméno si vybrala Hana Elizabeth Stromová. Hani, tohle je Jindra Toleren a Remus Stone jeho kmotr," představuje nás Eklida.

Já se nejdříve proměňuji do své staré podoby a nakonec do nové. Kdy mám jasně zelené oči a rudé vlasy a vypadám na jedenáct.

„Moc mě těší," usmívajíc se, podávám každému ruku.

„I nás," usmějí se a ruku přijímám.

„Teď se musíme, dohodnou, jak budeme vystupovat," začnu mluvit.

„Já bych vystupoval nejraději, jako jedna velká rodina," navrhuje Remus Stone.

„To by nebyl zas až tak blbý nápad. Můžeme říct, že jim zemřeli rodiče a my jsme jejich kmotři a staráme se o ně. Ani by to nebyla moc velká lež," přitaká Eklida.

„Dobře. Od teď se Jindro, jmenuješ Jindra Karel Strom. Ty i Hana jste dvojčata, kterým zemřeli minulí měsíc rodiče při úniku plynu, žili jste od sebe odděleně a tak se moc neznáte. V den smrti vašich rodičů jste byli u nás," začne Remus.

„Už zase," skáče mu do řeči Jindra.

Zaujatě se na něj podíváme. Nikdo z nás nechápe jeho slova.

„Jak to myslíš?" optám se ho.

„Mí praví rodiče tak opravdu zemřeli. Aspoň mi to říkala teta se strejdou," praví sklesle Jindra.

„Cože? Tví rodiče neumřeli při úniku plynu. Zabili je při obraně vlasti," rozběsní se Remus.

„No nic. Za hodinu si budeme, muset vyzvednou klíčky od rodinného domu. Teď mi Hani řekni, kde je tvůj soubor mažoretek," otáčí se na mě Eklida.

„V Lomnici nad popelkou. Je to kousek odtamtud. Všem jsem to řekla," povím.

„Dobře," přikyvuje Remus.

Rem bere za ruku Jindru. Společně se přemísťují.

Eklida se na mě podívá a přemístí se. Já se přemísťuji hned za ní.

Před domem jsem první. Po mě se objevuje Eklida a na konec kluci.

„No kde jste tak dlouho?" ptám se.

„My za to nemůžeme, že se neumíme přemísťovat rychlostí světla," zabručí Remus.

„Tak jsme tady. Tohle je ode dneška náš nový domov," prohlásí Eklida a ukazuje na třípatrový domek.

„Páni," vydechne Jindra.

Stojíce uprostřed ulice, koukáme na dům, který nám Eklida ukázala. Nejen, že má tři patra, ale je i pořádně rozlehlý. Předzahrádka domu je posázená krásnými růžemi.

Od domovních dveří k nám míří nějaký pán v kvádru.

„Vítejte. Vy jste určitě Stoneovi. Myslel jsem, že jste větší rodina. Přece jen tento dům je pro čtyř člennou rodinu moc velký," povídá, jakmile k nám přijde.

„To není pravda. Nemyslete si, že jsme jen malá rodina. Navíc naše Hana potřebuje spoustu místa na cvičení. Je totiž nejlepší mažoretka v česku," prohlašuje Eklida.

„Tak to je jiná," přikyvuje pán.

Pán nás vyzývá, abychom ho následovali. Ukazuje nám celý dům. Každé patro je vybavené jako větší byt. Pokoje úplně na hoře mají nejvyšší strop a tak si je zabírám já.

Po prohlídce Eklida pánovi zaplatí za dům tři miliony ve zlatě. Pán odjíždí a my se rozcházíme do pokojů si vybalit.

V patře mám pro sebe čtyři místnosti. Dvě velké a dvě malé. V první velké místnosti si pokládám na zem věci na mažoretky.

„Uklidím si to potom," mumlám si pod vousy.

Jdu do jedné z menších místností. Tam pokládám všechny své knihy a nechávám ze zdí vyrůst police. V další malé místnosti nechávám ze zdi vyrašit věšáčky. Na které si pověsím oblečení. Tašku s ním nechávám na zemi a odcházím do největšího.

Z batohu vytáhnu bloček a píšu si, co budu potřebovat v ložnici: Velkou postel, psací stůl, podstavec na počíta, měkký koberec, točitou židli a zrcadlo.

Když mám vše napsané, jdu do prvního patra, kde už na mě ostatní čekají.

„Teď půjdeme nakoupit. Hano a Jindro, vy půjdete koupit domácí potřeby do Nové Paky, která je kousek odtud. Dostanete se tam vlakem. Za dvě hodiny se tam sejdeme a půjdeme vám udělat pas," rozhodne Remus.

S Jindrou mířím na vlakové nádraží zde ve Staré Pace. Vlakem jezdím dost ráda. U okýnka si kupujeme jízdenky a jdeme čekat na první nástupiště, kam má přijet náš vlak.

V Nové Pace scházíme dolů do města. Cestou potkáváme obchod s domácími potřebami. Jdeme tedy tam. Vybíráme tam polštářky, koberce a další věci. Eklida nám dala spoustu českých peněz, takže si to můžeme dovolit.

V Nové Pace procházíme všechny obchody. V elektru kupuji Jindrovi laptop. V obchodě s mobily si zas oba vybíráme ty nejlepší a k tomu si kupujeme číslo.

Po dvou hodinách, kdy máme úplně plné ruce se vracíme zpět na náměstí. V jedné obří tašce máme nakoupené nové batohy, sešity, pera, pastelky, fixy, vodovky a další potřeby do školy. Na náměstí na nás už čekají a jdeme přímo na úřad, kde nám zhotovují cestovní pasy.

V pondělí se chystáme do nové školy. Já se tam těším jak šílená, ale Jindrovi se nechce. Za ty dva dny co se známe, jsme se hodně sblížili.

„Ehm, ehm," odkašle si někdo za mnou.

Pomalu se otáčím. Stojí tam všichni bohové. Ke mně se hned vrhá Poseidon a objímá mě.

„Hani, měl jsem o tebe takový strach," šeptá mi do ucha.

„Omlouvám se. Nechtěla jsem vám přidělávat starosti, ale musela jsem to udělat. Moc mě to mrzí," hájím se.

„Nám to nevadí. My tvoje rozhodnutí chápeme. Ale teď si vezmeš krev a opovaž se jí nepít," poroučí mi Zeus. Každý bůh mi podává flašku. Jednu do sebe na ráz házím.

„Mňam, tohle mi chybělo," zazubím se. Na záda si beru batoh, přes který házím rudé vlasy sepnuté do culíku.

„Počkej Hani," ozývá se Afrodita a upravuje mi mávnutím ruky účes. Na hlavě se mi vytvoří zapletený cop.

„Dík," usměju se víc a s batohem zvětšeným, aby se mi tam vše vešlo, odcházím dolů.

„Co tě tak zdrželo?" ptá se mě Eklida, jen co dojdu dolů.

„Ale, bohové mě našli a dali mi flašky plné jejich krve," mávnu nad tím rukou.

Jindra s Remem čekají před domem. Společně vyrážíme ke škole. Škola není moc daleko. Jdeme proto jen chvíli a objevuje se před námi krásná béžová budova.