Tenká hranice

2. Znám je vůbec?

,,Šáhneš na ní a zabiju tě."

Gí odstoupil ode mě a s nechutí se podíval na vyššího chlapce.
J.H. mě stále držel, však když přišel přímo ke mně i on povolil svůj stisk a odešel na stranu.

,,Ta je roztomilá, můžeme si ji vzít s sebou? " řekne K. směrem k vyděšené dívce, on byl vždycky mimo, ačkoliv mu bylo 19 někdy míval dětské chvíle.

RM se začal smát a ostatní se přidali.
Jediný kdo se nesmál byl V.

,,K. buď zticha. " řekne, ale ani nemá tu čest se k němu otočit a říct mu to do očí.

Stále se dívá na mě.
Mladšímu zmizí úsměv ze rtů a odstoupí od nižší brunetky.

,,Jdeme? " jediný, kdo se ho opovaží vůbec oslovit byl Jin.

Je to jeho pravá ruka, ale mě to spíše připadá, kdyby byl jeho domácí mazlíček.
V kývne a chytne mě surově za ruku.
I J.H. byl opatrnější.
Místnost jako první opouští V a až potom přijdou na řadu ostatní.
Jako poslední jde Gí a chlapec s oranžovými vlasy jménem Jimin.
Začnou se debilně usmívat, což neznačí nic dobrého.

Starší tam hodí předmět a v tu chvíli mladší zabouchne dveře a následně zamkne.
Začnou se ozývat výkřiky mých spolužáků a mě se stáhne žaludek.
Křiky začnou být slabší a slabší, než nadobro utichnou.

,,Vy kreténi co jste tam hodili?" chci se na nich otočit, ale V mě pořád tlačí dopředu.

Až teď si všímám toho, jak je chodba prázdná a mrazivě tichá.
Všechny třídy jsou na oko zamčené i záchody.
Oni to udělali u každého?
Jdeme ještě chvilku směrem ke schodům, ale z dálky něco zahlédnu na podlaze.
Není to něco, ale někdo.
Když přijdeme blíž k tělu, poznávám dívku z nižší třídy.
Začnou mě štípat oči, blond vlasy měla rudé díky krve.
Nazývali jsme ji sluníčko, vždycky měla dobrou náladu a dokázala vás podržet.

,,Vždyť ji bylo teprve šestnáct kurva!" začnu se škubat abych se mu uvolnila, ale s ním se to ani nehne.

Jak to mohli udělat?
Jednoduše ji zastřelili.
Vyjdeme ven z bílé budovy a hnedka tady stojí černá dodávka.
K volantu si sedne Jin vedle něj RM a zbytek dozadu.

V mě hodí do vozů a když všichni nastoupí zabouchne dveře.
Sleduji krajinu z okna a přemýšlím co teď bude.

Nevím kam mě přesně vezou.
Jejich chování mě přímo ohromuje.
Nebyli takový, co se mohlo stát?
Mám pocit, že vedle mě sedí cizí lidi, ale ironií je, že před lety byli moje rodina.

---