Tenká hranice

7. Už?

Společnost jsem nečekala.

,,Jimine co potřebuješ? " ptám se chlapce s oranžovými vlasy.

Přijdu k němu blíž a sednu si vedle něj na postel.
Kde jinde by samozřejmě seděl než na mé posteli.
Obejme mě kolem ramen.

,,To si ani nemůžu popovídat se svojí sestřičkou. "

Ušklíbnu se a bouchnu ho lehce do břicha.

,,Nejsem tvá sestřička, takže mi tak neříkej. " on se jenom usměje.

Následně mi foukne do tváře, vždycky to dělal když jsem byla malá a ví, že to z duše nenávidím.

,,Vždycky jsi byla, jsi a taky budeš moje malá sestřička." ačkoliv to oslovení moc nemusím, tohle bylo od něj milé.

Zůstal taky stejný.

,,Tak o čem si chceš popovídat? " sednu si do tureckého sedu a bradu si položím do dlaní.

Nervózně si prohrábne své vlásky.

,,Ani nevím jenom tak o všem? " proč mi přijdou všichni tak nervózní?

Nebo se mi to pouze zdá?
Lehce zrudl, kdo ví na co zrovna myslí.
Počkat..
Bouchnu ho do ramena a začnu se smát.

,,C-coje? " vykoktá ze sebe.

Moje myšlenka se potvrdila.

,,Kdopak to je? " zeptám se ho.

Poznám jeho mimiku obličeje, vím jak se kdy chová.
Samozřejmě mi to nebude chtít říct, bude všechno popírat.

,,Nevím na co narážíš. " nečekaně.

První bod máme za sebou.
Teďka ho budu muset přemlouvat.
Jeho tváře naberou rudou barvu, začne si hrát s prsty a nebude se mi dívat do očí.

,,Znám tě, tak to vyklop. " začne si hrát s prsty a sklopí pohled.

Jeho tváře naberou lehce rudý odstín a zavrtí hlavou.
Vím o těch lidech tolik, měla bych pracovat u FBI.

,,Dobře nebudu tě k tomu nutit, ale chci aby jsi věděl, že mě to můžeš říct." přátelsky se usměju a on se uvolní a zvedne pohled.

,,Je to složitý. " řekne.

Začne se zvedat a vydá se ke dveřím.
,,Unavuje mě to, že si myslíte, že bych to nepochopila. " kdybych byla mladší, tak by to bylo v pořádku, ale už jsem dospělá a připadá mi kdyby se zasekli v čase a myslí si, že mi jsou čtyři roky.

,,Vím, že jsi kvůli tomu nastává, že ti to V a celkově nikdo nechce říct, ale tohle se toho netýká a je to pro mě citlivý a trapný téma. " já si nemůžu s nikým popovídat aby to neskončilo špatně.

Jenom kývnu.
Slyším jak si povzdechl a následně opustil můj pokoj.

Chci si jít lehnou ačkoliv nejsem moc unavená, ale v ten moment někdo zaklepe na dveře.

,,Dále." ve dveřích se objeví Gí.

Opře se o rám a dívá se na mě, kdyby mě chtěl zabít, takže nic nového.

,,Ahoj Sugar s čím jsem si zasloužila tvojí návštěvu. " rýpnu do něj.

Vidím jak se napnul nad tím oslovením.

,,V tě volá." řekne pouze a odejde.

Konečně se dozvím o co jde?
Nebo mě pouze seřve, že jsem chtěla odejít?

Přímo vyběhnu z pokoje.
Na schodech dokonce přeběhnu Sugar, který se jenom zasměje.
Ani se nezastavím a vtrhnu dovnitř.
V pokoji jsou všichni kluci kromě Gího.

Najednou za mnou někdo zabouchne dveře.
Otočím se a spatřím chlapce se zelenými vlasy, jak se opírá o dřevěný dveře.
Takže jsou tu všichni.

,,Zase bez klepání? " ozve se Tae.

Sedí jako předtím za stolem, ale už bez těch papírů.
Jin a RM sedí vedle na židlích.
J.H. sedí u kraje stolu a ostatní ve stoje se o něco opírají.
A jedna židle je volná hnedka před stolem.

,,Nenaučili jste mě to tehdy, nenaučíte mě to ani teď. "

K. se začne smát, ale snaží se potichu.
Tae na mě ukáže gesto ať si sednu.
Raději bych stála, ale bez keců se vydám k židli a s doprovodem všech pohledů v téhle místnosti si sednu.
Nezdá se mi to, opravdu jsou všichni nervózní.

,,Všichni vypadněte. " řekne Tae najednou.

Řekl to tak ostře, že jsem se málem taky zvedla.
Jimin se na mě povzbudivě usmál a J.H. mi poklepal na ramena.
Všichni tedy odešli kromě Jina, který stále seděl v křesle.
Chlapec s červenými vlasy se na něj podívá.

,,Prosím Jine i ty." je zvláštní, že pouze u něj používá slovo prosím.

Tohle neřekne ani K., což by měl když jsou rodina.
Ale svým způsobem každý se chovají jako rodina, považují se za bratry.
Jin se zarazí, určitě to nečekal.
Však nic neříká a poslušně opustí místnost i on.

V pokoji nastane ticho.
I když to nedává najevo je vidět, že je krapet nervózní.

,,Nebudu vás nenávidět. " ani nevím proč jsem to řekla.

Sama nevím co se stalo, ale vím, že i když si to nechci přiznat mám je ráda, vychovali mě, takže nenávist k nim pociťovat nedokážu a ani nechci.
On se na mě podívá a s velkým nádechem začne mluvit.
...