Tenká hranice

22. Divadlo

,,Asi je na čase aby si znala pravdu."

Překvapením pootevřu rty.
Jak dlouho jsem na tohle čekala?
A teď je to tady, konečně se to dozvím.
Pohodlně se usadím a kývnu, že může začít.

,,Pamatuješ jsi kolik ti bylo, když tě k nám přivezli? Řekli ti vůbec důvod? " donutí mě to se zamyslet.

Jak to vlastně bylo?

,,Čtyři nebo pět? Nevím to jistě, ale pamatuji si na ten den, kdy mě tvůj otec odvezl.
Řekl, že se o mě babička nedokáže dále postarat, znal ji. Měli to už domluvené dávno."

Po smrti rodičů jsem neměla jinou možnost než bydlet s babičkou. Byla jsem malá a tak si na nich nevzpomínám. Dělala jsem, že jsem je ani nepotkala, prostě kdyby neexistovali, bolelo to pak méně.

,,Mě bylo osmnáct a tobě čtrnáct když jsi musela odejít a-" nechtěně ho přeruším.

,,Prostě jste mě opustili, víš jaký to bylo? Když jsem byla malá furt jsem brečela, že budu zase sama a byl jsi to ty kdo mi řekl, že mě nikdy neopustí... Slíbil jsi mi to. " nejspíš se o mě už nechtěli starat a tak mi sehnali náhradu do té doby než budu dospělá.

,,Byl to ten den, kdy mě a samozřejmě Kookimu umřel otec. " chvilku se zarazí.

Mrzí mě to, hlavně Kookie to snášel špatně.

,,Vím a moc mě to mrzí, ale ty už jsi byl dospělí, měl si možnost se o mě postarat a jestli ne ty, tak třeba RM nebo Gí. " Jin taky, ale jeho zmiňovat nechci.

On se ironicky zasměje.

,,Víš proč jsi musela odejít? Protože můj otec nezemřel 'normální' cestou, zavraždili ho. Bál jsem se o tebe a tak jsem usoudil, že bude lepší když odejdeš." zavraždili ho?

Kdo by mu chtěl ublížit?
Tohle mě nenapadlo.
Byla jsem naštvaná, ale nikdy jsem se o to nezajímala, což byla velká chyba.

,,Ale proč ho zabili? Vždyť byl vždycky tak hodný. " sklopím pohled.

Mám vzpomínky, jak si se mnou hrál, ale když přišlo na učení byl ostrý a chtěl abych to uměla perfektně.
Tae se začne smát a já nevím co je na tom tak vtipné.

Podívám se na něj a zvednu jedno obočí.
On přestane a hluboce se nadechne, kdyby právě všechno srovnával v hlavě.

,,Můj otec byl ten nejhorší člověk na zemi.
Víš proč tě k nám přivezli? Nebylo to z toho důvodu, že se o tebe babička nemůže dále starat, ale měla dluhy. Ten debil vám chtěl sebrat všechno. Tvoje babička chtěla pro tebe to nejlepší a můj otec toho využil. Odvezl tebe a poslední osoba z tvého života skončila na ulici s pocitem, že budeš mít šťastný život. "

Slzy se mi tlačily do očí.
Nedokážu uvěřit tomu co udělala.
Pravda je těžší než jsem si myslela.

,,Tohle dělal často. Začalo to s Gí a potom následovali další a další přírůstky do rodiny.
S Jungkookem jsme do toho mluvit nemohli, ale s nevlastními bratry jsme vycházeli dobře a tak nám to nevadilo.
A když jsi přišla ty, přišlo s tebou i zodpovědnost.
Byla jsi strašně nevinná a křehká a začal jsem mít neskutečný odpor k otci. "

Trochu se v tom nevyznám.

,,Proč? " zašeptám.

Z jeho pohledu nejde určit co cítí.
Furt mi říkali, že až se dozvím pravdu budu je nenávidět.
Bojím se toho.

,,Protože můj otec pracoval pro mafii, vlastně on to celé vlastnil. " přejde mi mráz po zádech.

Nikdy mi to tak nepřišlo.
Ale pořád nechápu, proč bych je měla kvůli tomu nenávidět?
Chvilku mlčím.

,,Nechápeš, však? " zeptá se.

Já jenom zavrtím hlavou.

,,Je to jako rodinný podnik. Víš co se stane když majitel 'firmy' zemře?
Celý společnost musí vést nejstarší syn, který v tomhle případě neměl na výběr. "

A v ten moment mi to došlo.
To on je prvorozený.
Trochu se napnu.

,,A co ostatní? "

,,Každý, kdo vstoupí do naší rodiny se stane kopiím mého otce. " nevím zda se mám bát.

Je pravděpodobné, že zabíjeli.
Ale proč mně se nic nestalo?

,,A já? " nedokážu položit srozumitelnou otázku.

On si povzdechne.

,,Když jsem se stal 'šéfem' nechtěl jsem následovat otce ke které cítím pouze nenávist.
Se smutkem jsme se tě museli vzdát ať aspoň ty zůstaneš čistá.
Ale i když jsem s tím vším chtěl skončit, tak to prostě nešlo.
Začali tě pronásledovat špatný lidi, který by zabili každého.
Můj otec udělal tolik nepřátel a teď za to pykáme my.
A víš co je nejhorší? Až já už nebudu schopen v tomhle pokračovat či by mě zabili, tohle všechno spadne na K.
Dokážeš si ho představit, že by někoho zavraždil? On? " ironicky se zasměje.

Bolí to, že vím, že vraždili lidi.
Bojuju sama se sebou abych se teďka nezvedla a neodešla.
Začne se dívat na peřinu a ještě dodá.

,,V zamčených prostorech jsou zbraně a místo na výcvik.
Zabíjíme kvůli rodině, bojujeme kvůli sobě.
Když jsi byla malá nevšímala si toho, že jsme na tvářích měli falešné úsměvy a snažili jsme si namlouvat, že to bude dobré.
A přitom každý večer když jsi ty spala nás otec ve sklepě učil, jak nejlépe držet zbraň a kam se trefit aby náš 'nepřítel' hnedka zemřel.
Ty jsi možná pamatuješ, jak se na tebe šťastně usmíváme a hrajeme si s tebou, ale uvnitř jsme umírali.
Měli jsme za úkol tě chránit a vychovat.
Kdyby otec nezemřel, v patnácti letech by si se to dozvěděla a musela by jsi stát jedním z nás.
Prostě vrah. Nebylo v tom nic jiné.
Všechno co jsi viděla byla lež. Prostě divadlo. " když to vyprávěl jsem se tiše rozbrečela.

Divadlo?
A co slova 'mám tě rád' a 'u mě jsi v bezpečí'?
Jenom předepsaný scénář?
Chtěli ze mě udělat někoho kým nechci být.

Jak jim mám po tomhle věřit?
Už chápu proč se báli, že je budu nenávidět.
Cítím k nim odpor, hlavně k osobě který mi vždycky namlouval, že mě má moc rád.

Objímal mě když jsem nemohla spát.
A teď tu leží a nemám sílu se mu podívat do očí.
Zvednu se a s těžkostí na hrudi opustím místnost.
Mám pocit, že kdybych tam zůstala déle nemohla bych se nadechnout a rozbrečela bych se ještě víc.
Znám celou pravdu, ale zranilo mě to víc než cokoli jiné.

Delší kapitola :)
Tak a je to venku:D
Názory?
Po tomhle nudným dílu se konečně dostaneme k němu zvláštnímu? Jestli mi vyjde všechno co mám v hlavě tak to bude snad záživnější :D
Snad se díl líbil ^^