Tenká hranice

10. Neklidný večer

,,Chceš cukr a i mléko však? " v polospánku poslouchám Jina, jak se mě na něco ptá.

Když viděl, jak vypadám, tak mi okamžitě začal připravovat kávu.
Usnula jsem až ve tři ráno, takže jsem krapet unavená.
Zašeptám tichý souhlas a on to s úsměvem připraví.
Položí na stůl bílý hrníček s horkým nápojem uvnitř.

,,Díky. " řeknu mu a lehce se usměju.

Kluci se někam vypařili, zůstal tu Jin a mám pocit, že K., který ještě spí.

,,Jak se cítíš? " zeptá se Jin najednou.

Jednoduchá otázka, tak proč nedokážu odpovědět?
Dívám se na hrníček a přemýšlím co na to říct.

,,Možná by bylo lepší, kdyby jsi odešla. " tak tohle mě zarazilo.

Zvednu pohled a nechápavě se na něj podívám.
Chce mi pomoct nebo prostě nechce abych tu byla?

,,Třeba to nezvládneš." dodá ještě.

Možná, že mě chce jenom chránit.
Chci mu něco říct, ale do kuchyně vstoupí ospalý K. v pyžamu.

,,Dobré ráno. " řekne.

Já mu s úsměvem také popřeji dobré ráno a Jin se na něj naštvaně podívá.

,,Sháněl tě bratr. " on se zastaví v chůzi a vyděšeně se na nás podívá.

Potom si položí ruce na hlavu a něco si zašeptá.

,,Já jsem zaspal kruci! " otočí se a vyběhne z kuchyně.

Já se začnu smát a Jin jenom zavrtí hlavou.

,,Kde jsou všichni? " zeptám se.

Vezmu hrníček a napiju se kávy.

,,V pracovně. " oni jsou v domě?

Zvláštní vůbec jsem je neslyšela.

•••

Je pozdní odpoledne a kluci se ještě pořád neozvali.
Dojdu dolů do přízemí.
Otevřu dveře od pracovny, ale jak se ukáže tak je místnost prázdný.

Nechápu, říkal, že jsou v pracovně.
Obejdu pár pokoju než narazím na pokoj, který byl předtím zamčený.
Náhodně zkusím zatáhnout za kliku, ukázalo se, že už je volný přístup.
Proklouznu dovnitř, ale ani tady nejsou.

Je to obří místnost laděná do tmavě modré a bílé barvy.
Na stěnách jsou různé nápisy.
'Bojuj až do posledních sil' nebo 'Nezapomeň proč to děláš'.

Pozitivní obrazy všude kolem až na jednu výjimku.
Na fotce je dívka, která se dívá na padající hvězdu a nejspíš pláče.
Jde z toho tíha a hlavně smutek.
Její bolest je přesně zachycená.
Pod ní je napsaná krátká věta.
'Náš osud není ve hvězdách'.

Vedle malby se nacházejí černý dveře.
Pomalu dojdu ke dveřím a chytnu za kliku.

,,Ne! " málem jsem dostala infarkt, když se za mnou ozval hluboký hlas.

Pustím kliku a otočím se.

,,Co tam je? " ptám se zvědavě.

Chlapec přijde blíž a naštvaně se na mě podívá.

,,Nic. " odsekne.

,,Tak proč tam nesmím? "

,,Protože nechci." založí si ruce na hrudi.

,,Přece tam nic není, takže? "

,,Jsou tam moje osobní věci. "

,,Před chvilkou byl pokoj ještě prázdný. "

,,Noro přestaň. "

,,Tak mi to řekni V! " takhle se hádáme nějakou dobu.

Vím, že tam něco skrývá.
On stále stojí na místě a nemá v úmyslu mi dát jakýkoliv odpověď.
Povzdechnu si a dojdu k druhým dveřím vedoucí na chodbu.

,,Za chvilku za tebou přijdeme." aspoň, že mi řeknou ten plán.

Kývnu, ale ani se neotočím.

•••

Sleduji krajinu z okna.
Obloha pomalu nabírá fialový až oranžový odstín.
Krásný.

Podívám se na zahradu, kde jsou především keře a vysoký strom na který je připevněná malá houpačka.
Zarazí mě však stín právě za tím stromem.
Není to z toho stromů, je jasně poznat siluetu člověka.
Je to děsivé.

Snažím se z celých sil namluvit sama sobě, že tam doopravdy nikdo není.
Však když uvidím osobu, jak přebíhá z jednoho místa do druhé, snažící se lépe schovat, odstoupím od okna.
V ten moment někdo vtrhne do mého pokoje.

,,Jimine? " vypadá nervózně.

Zrychleně dýchá, kdyby běžel několik kilometrů.

,,Někdo se pokouší dostat do domu. "