Other Slytherin girl II. ✔

Z R C A D L O Z E R I S E D U

Počet slov:515

33 let/20.března 1994

Poslední dny jsem byla stále zamyšlená. Myšlenky se mi točily hlavně okolo Pána Zla, že mi to ani nedalo spát. Na druhém místě byl Severus, potom Remus a nakonec Siriusův útěk z Azkabanu. Zkrátka jsem měla o čem přemýšlet.

Potulovala jsem se po chodbách, protože se Severusem jsme spolu ještě pořádně nemluvili a já neměla potřebu se vnucovat. Tehdy mi dal jasně najevo, že o mou přítomnost nestojí.

,,Omlouvám se," zamumlala jsem, když jsem vrazila do nějakého studenta. Pak už byl podivný klid. Rozhlédla jsem se kolem sebe. Byla jsem ve třetím patře a vzpomněla si, že tu tehdy Chloupek hlídal Kámen Mudrců.

V tu chvíli mi probleskla hlavou vzpomínka na Zrcadlo z Erisedu. Jestlipak tam ještě je? No, když se půjdu podívat, za zkoušku nic nedám.

Knihu, kterou jsem držela, jsem si přitiskla k hrudi a pravou rukou stlačila kliku. Dveře se s mírným zaskřípáním otevřely a já vklouzla dovnitř. Zašmátrala jsem po hůlce.

,,Lumos," místnost ozářilo světlo z mé hůlky. Chloupek už tu nebyl, padací dveře ale byly otevřeny. Podívala jsem se jimi dolů. I Ďáblovo osidlo zmizelo.

Skočila jsem dolů. ,,Aresto momentum!" Ocitla jsem se asi deset centimetrů nad zemí. V pořádku.

Šla jsem dál. Tady byla před dvěma lety místnost s koštětem a klíči... ach, jak já bych se ráda proletěla.

Otevřela jsem další dveře. Nic. Jen prázdná místnost. Šachovnice byla pryč. Vzpomněla jsem si, jak jsem skoro ztratila nervy při hraní. Teď jsem se ale vydala dál.

Byla jsem zvědavá.

Tady byly lektvary. Usmála jsem se. U těch jsem si byla jistá nejvíc.

Prošla jsem posledními dveřmi a srdce mi udělalo přemet, když jsem pod schody spatřila Zrcadlo z Erisedu.

Pomalu jsem scházela schody a jelikož tu panovalo přítmí, měla jsem rozsvícenou hůlku před sebou.

Konečně. Konečně se podívám, po čem mé srdce nejvíc touží. Pozorně jsem si prohlédla zrcadlo.

Erised stra ehru oyt ube cafru oyt on wohsi.

Hmmm... co to asi může znamenat?

Poodstoupila jsem krok od Zrcadla a zadívala se do něj. Nejprve jsem viděla pouze sebe, pak se ale vedle mě začala rýsovat další postava. Byl to muž a usmíval se.

Držel mě kolem ramen a oba jsme se smáli.

Polkla jsem. Byl to Tom. Můj nevlastní bratr. Tehdy ještě neměl podobu Lorda Voldemorta. Tady byl ještě normálním člověkem...

Ach, takže po tomhle mé srdce touží? Touží po tom, abych lépe poznala svého bratra?

Ano, toužila jsem po tom. Toužila jsem, abych ho mohla poznat v době, kdy byl ještě student. Byl vlastně má jediná rodina... Tak moc po tom mé srdce touží?

Usmála jsem se. Kéž by se to, co se ukazovalo v Zrcadle, stalo realitou. Třeba bychom spolu byli šťastní jako bratr a sestra...

Byla jsem ráda, že tu Zrcadlo zůstalo. Tehdy ve mně vzbuzovalo takovou touhu... takovou touhu podívat se do něj. A teď se mi to konečně splnilo.

Co asi tak viděl v Zrcadle Harry? Matku s otcem? Také vyrůstal bez rodičů. Byli jsme si podobní.

Posadila jsem se před Zrcadlo do tureckého sedu a přímo se do nás dvou vpíjela pohledem. Takhle bych dokázala vydržet hodiny...

A taky že jsem to dokázala. 

Co říkáte na poněkud...jinou? kapitolu?:)
Tak zase zítra^^
Neplecha ukončena.
Thx, ILY❤
-Milka