Jak milovat Skota

4.kapitola

Ovšem když dívka o nějakou tu chvíli déle zjistila další úžasnou novinku, jakou byl okamžitý odjezd do Skotska, téměř to nerozdýchala. Jistě, svatba v pořádku, to je běžné. Jenže tohle? Hned ji odtáhnout někam do neznáma? Neuvěřitelné!

Něco jako oddech ti dva očividně neznali. Byli to blázni. Nyní jí to bylo naprosto jasné a dokazoval to fakt, že chtěli okamžitě odjet, aniž by jí dali čas se vzpamatovat z těch všech událostí.

„To přece nemůžete! Musím se rozloučit s rodiči," vykřikla zoufale a vraždila je oba pohledy.

Vůbec se jí nelíbily ty jejich nadšené výrazy, když si plánovali, jak bude cesta probíhat. Na ni jako kdyby snad zapomněli. Vůbec si jí nevšímali. Nevěnovali jí ani jeden pohled. To snad tím, že se stala manželkou toho mameluka, ztratila jakýkoliv respekt?

No, očividně ano, protože se jí nedostalo odpovědi, a tak si dala ruce v bok a položila před ně pádnější argument: „Navíc nemám co na sebe. Potřebuji přece nějaké oblečení na cestu a do nového domova."

Při slově domov se málem udusila. Stálo ji hodně námahy to vyslovit. Pro ni bylo Skotsko jen slovo. Domovem pro ni bylo donedávna sídlo jejích rodičů a najednou se vše změnilo a ona musí odjet do neznáma po boku dvou naprosto nemožných Skotů. Vždycky si myslela, že si vezme Angličana, ale osud jí ukázal, že ta představa byla velmi naivní....

„Nemáme čas se zbytečně zdržovat. Už takhle to bude trvat, než dojedeme domů," dostalo se jí chladné odpovědi jejího manžela. Konečně ji aspoň vzal na vědomí. To byl pokrok.

Do té doby si ti dva jen sedlali koně, ji ignorovali a společně řešili, jakou cestou budou nejdřív ve Skotsku. Samozřejmě, když se pokusila jít pryč, to si jí všímali. Rozčíleně na ně hleděla. Zbytečně se zdržovat? No, jistě ta chvíle by toho morouse určitě zabila.

„Nikam nepojedu! Nejdřív se chci rozloučit s rodiči. Vždyť je už možná nikdy neuvidím. Přece nebudete tak krutý!" odsekla rozzuřeně, a když se k ní otočil, pevně se mu zahleděla do očí.

V duchu v ní sice byla malá dušička, ale tohle jí nemohl zakázat! Nechtěla odjet bez rozloučení. Vždyť rodiče se o ni museli hrozně bát. Dlužila jim rozloučení, a i ona si ho zasloužila. Fergus vypadal její reakcí přímo ohromeně, jako kdyby nemohl uvěřit tomu, že mu stále odporuje, i když dal jasně najevo, že je ochoten mluvit jedině o okamžitém odjezdu.

Dlouho mu však šok nevydržel a vzápětí už se nad svou ženou tyčil v celé své výšce, až dívka o krok ustoupila a skoro měla na jazyku omluvu, ale než se zmohla byť na jedinou hlásku, zahromoval: „Ty mi odporuješ, ženo?!"

Jeho slova, kde ani nepoužil její jméno, ji trochu probrala. Přestala se bát jeho chladného pohledu. Vzpomněla si na jeho slova, že jí neublíží. To jí vrátilo její odvahu, alespoň v duchu.

Jistě, co jiného bych asi dělala, pomyslela si ironicky. Ovšem nahlas to neřekla. Tolik odvahy přece jenom neměla. Musela jít na něj jinak.

Proto co nejnevinněji prohlásila: „To rozhodně ne, můj pane. Jen byste se mohl pokusit pochopit i vy mě. Rodiče jsou pro mě důležití a nechci odejít ve zlém. Chci se s nimi před odchodem usmířit."

Na tohohle Skota musela jít rafinovaně. Kdyby mu vzdorovala, nepovolil by. Takhle by to přece jenom mohlo mít nějaký účinek, když k tomu ještě pokorně sklopila zrak, tedy tak mu to mělo připadat. Naštěstí netušil, co se jeho drahé ženě honilo v hlavě.

S upřeným pohledem na jeho nohy dumala, zda by mu ublížilo, kdyby mu na ně šlápla podpatkem svých elegantních bot, nebo ne. Došla k závěru, že určitě. To by pěkně bolelo, pomyslela si škodolibě.