Jak milovat Skota

6.kapitola

Jízda na koni pokračovala i další dny. Krajina se sice kolem nich měnila, ale přesto dívka netušila, zda jsou svému cíli blíž, nebo zda se naopak nevzdalují. Svět se kolem ní spíš míhal, než aby z něj něco viděla. Pevně se držela hřívy a unaveně bloudila v hlubinách své mysli. Nevnímala muže za sebou a snažila se, aby se ho nemusela ani dotknout. Jemu to nejspíš stejně bylo úplně jedno, pomyslela si hořce, protože nadšeně pobízel koně k lepším a lepším výkonům.

Ujížděli takhle ještě dva dny, když náhle uprostřed louky její manžel prudce zastavil koně. Úplně bez důvodu. Nikde nebylo nic vidět. To dívku vytrhlo z jejích zmatených myšlenek. Takové chování bylo u jejího manžela neobvyklé. Už sice sem tam zastavoval, ale to se projevovalo úplně jinak.

Hlavně jeho poznámkami, které si mumlal sám pro sebe: „Zastavovat? A kdy? Vždyť je to sotva chvíle, co jsme vyjeli."

Nebo: „Takhle tam nikdy nedojedeme."

Jí to však do očí neřekl. Jen jí podal láhev a sledoval ji s netrpělivým pohledem. Proto mu vždy věnovala sladký úsměv a pila co nejpomaleji mohla, jen aby ho poškádlila. To tak, aby ji honil! Odpočinek si zkrátit nenechala a on ji nenutil, i když často zlostně skřípal zuby.

A tak když nyní zastavili a on nic neříkal, bylo jí jasný, že tohle není běžná zastávka.

Unaveně zvedla oči a rozhlédla se kolem sebe. Na moment byla úplně dezorientovaná. Netušila, kde to vůbec zastavili. Nikde nic zvláštního neviděla. Nechápala, co ho to zase popadlo. Pití jí samozřejmě nenabízel. Prostě za ní seděl a ani se nehnul.

Bože, to je zase chování, pomyslela si nechápavě a zrovna se rozhodla, že se zeptá, co to jako vyvádí a že jestli to bude trvat ještě dlouho, že by se ráda napila. Nestihla to ovšem udělat...

Protože se konečně něco začalo dít. Ztichlá louka náhle přestala být tichá a osamělá. K jejímu šoku se pomalu začínali z okolního lesa vynořovat postavy na koních. Neujížděli nijak rychle. Přijíždějící muži své koně jen pokojně vedli. Ani její manžel se nehnul, aby vytasil zbraň. Ne, prostě se jen všichni sledovali pohledy.

Očividně je musel její manžel znát. Jinak si jeho klid nemohla vysvětlit. S očima plnýma ohromení sledovala přijíždějící jezdce a čím byli blíž, tím víc si je mohla prohlédnout a nestačila žasnout. Byli to obři! Sebevědomě k nim mířili a jejich zachmuřené tváře jí až příliš připomínaly jejího zatraceného manžela. Ovšem musela uznat, že na některých tvářích by se dalo s trochou dobré vůle najít něco jako úsměv.

Ale moc jich nebylo.

Ticho kolem ní ji rozčilovalo. Nikdo nepromluvil. Neznámí jezdci už byli blízko, ale přesto se žádné hlasy neozvaly. Ani ten chlap za ní nepromluvil. Už si začínala myslet, že jí něco uniká,

když v tom to ticho přerušil světlovlasý muž, který k nim byl nejblíže a na jehož tváři by se dalo nalézt něco jako milý výraz, kdyby se opravdu snažila, gaelskými slovy: „Vítej doma, lairde!"

A hned po těch slovech si na znamení úcty přitiskl ruku na svou hruď.

„Malcolme, rád tě vidím. Doufám, že se v mé nepřítomnosti nic nestalo," odpověděl její manžel nevzrušeně gaelsky.

„Pane, klan Mackenziů se nám sice snažil ukrást dobytek, ale neměli svůj den. Dostali jsme je a už se neukázali," informoval ho s úctou, která byla patrná z každého jeho slova.

Jakmile se dobavili, konečně se její drahý choť uráčil na ni otočit a promluvu jí přeložil. Dívka ho škodolibě nechala mluvit, aniž by ho opravila, že gaelštinu zná, i když se ještě měla co učit. Něčemu však rozuměla a zbytek si pospojovala svou bystrou myslí. Jenže jelikož ho něco takového ani nenapadlo, nechala ho, aby si myslel, že vůbec netuší, co je to za řeč.