Jak milovat Skota

33. kapitola

 Další kapitolka je na světě a snad se bude líbit. Dala mi zabrat. Takže přeji krásný zbytek dne a příjemné čtení. 

Kořenářka mu dlouhou chvíli jen mlčky hleděla do očí, ale potom pomalu přikývla. V ten moment se k ní vrhla Liliana a k ohromení starší ženy ji objala.

„Je mi to líto. Strašně moc! Nebyl to dobrý člověk," vydechla dívka a dál ji objímala.

Maruna na ni ohromeně hleděla. I přes to, že se ji pokusila zabít, tato mladá dáma jí nabízela útěchu a nic za to nežádala. Její oči byly naprosto bez postranních úmyslů. To ji naprosto dojalo. Nikdy by to nečekala a v tu chvíli se jí v očích zaleskly slzy, které celou dobu zadržovala a nechala si je stékat po obličeji.

„Měla jste tak strašný život, drahá, srdce mi pro vás krvácí. Kdyby žil, tak bych ho šla vlastnoručně zabít," šeptala Liliana dál, když v tom ucítila paže kolem pasu, ohromeně zvedla zrak a Maruna s ní.

Fergus ji jemně objímal, když pronesl: „Liliano, akorát by sis ublížila."

Načež ji odsunul a pronesl ke kořenářce: „Chápu vaši nenávist, můj otec nebyl nejlepší muž na světě, což jsem si stačil všimnout, už když jsem byl malý kluk. Můžu vám však přísahat, že nejsem jako on. Ovšem slova nestačí po takové prožité hrůze."

Proto vytáhl meč z pochvy a obřadně ho Maruně, která na něj nechápavě zírala, vložil do rukou a klekl si před ní.

„Dávám ti svou zbraň na důkaz mé nevinnosti. V tento moment mě klidně můžeš zabít. Máš můj život ve svých rukou."

Liliana ohromeně vydechla nad tím projevem svého manžela. Nikdy by si nemyslela, že si před někým klekne. Kořenářka si dál prohlížela meč ve svých rukou a přitom střídavě hleděla na laidra na zemi.

Vzápětí však na kolena vedle něj klesla i Liliana a než se na ni stačil obořit, pronesla něžně: „Jsem na tebe hrdá, má lásko."

Načež zašeptala k Maruně: „Můžete nás zabít oba, ale jedině tak. Fergus je to nejlepší, co mě v životě potkalo."

A pevně sevřela manželovu ruku. Maruna je sledovala a oči se jí znovu naplnily slzami, když upustila meč na zem.

„Nemůžu vás zabít, myslela jsem, že budu moct, ale vy nejste jako váš otec," vydechla žena unaveně, načež se otočila a zavolala na syna: „Odcházíme, Sloane!"

Syn matku objal kolem ramen a společně se vydali pryč, rozhodnuti čelit životu.

„Kam si myslíte, že jdete?" ozval se za nimi vzápětí Fergus rozhodně.

Sloan se nejistě obrátil a Maruna ho vzápětí napodobila. Laidr došel až k nim, přičemž Liliana mu byla v patách.

„Přece si nemyslíte, že vás nechám vrátit se do té rozpadající chalupy. Jsme...ehm..." dál nemohl pokračovat a musel si odkašlat.

Dívka se na něj zářivě usmála, když ho tiše doplnila: „Jsme rodina. Sloan, jestli se nemýlím je syn Fergusova otce, že?"

Maruna se kolem sebe poplašně ohlédla, ale když se na ně nikdo nevrhal, nejistě na ně dál hleděla.

„Nikdo vám syna nevezme, Maruno. Je dospělý, ale ani kdyby byl ještě dítě, my bychom mu neublížili. Jen vás nechceme nechat v té bídě, kde vás někdo může kdykoliv přepadnout. Na našem panství by se vám žilo lépe a navíc, drahá kořenářko, rodiny si mají pomáhat," dodala jemně.