Jak milovat Skota

5.kapitola

Liliana se probudila rozlámaná a s celým bolavým tělem. Pod sebou cítila snad každý kamínek, broučka, prostě všechno, co ji tlačilo do boku. Navíc když se chtěla pootočit, aby našla lepší polohu, zjistila, že se nemůže ani hnout, aby ulevila svým namoženým svalům.

Rozčíleně otevřela oči a překvapeně zamrkala do tmy. Ještě ke všemu ani nebylo ráno? Dívka se zadívala konečně vedle sebe, aby zjistila, proč se nemůže hnout a v tu chvíli si všimla svého muže, který si klidně pochrupoval vedle ní s rukou přes její břicho!

Ohromeně se nadechla, když viděla, že celou dobu ležela v jeho objetí. Tváře se jí okamžitě zbarvily do ruda, ale to nikdo nemohl vidět. Naštěstí. Chvíli se nehýbala, aby zjistila, zda ho nevzbudila, a když se nehnul, opatrně mu nadzvedla ruku a vylezla z pod něj. To je drzost. On ji nejdřív málem zabije příšernou jízdou na koni, rozčiluje ji, ale pak si jde klidně spát k ní. Jak romantické!

Potichu vstala a rozhlédla se kolem sebe. Konečně si mohla prohlédnout místo, kde přespali. I když bylo stále šero, působilo na ni zvláštním kouzlem. Líbily se jí pláně, jež byly vidět v dálce a stromy, jako kdyby šeptaly své příběhy. Vítr, který jí profoukl vlasy, jako kdyby ji polaskal. Pomalu se začala procházet okouzlena nečekanými pocity. Nikdy nic takového nezažila. Také však nikdy nebyla uprostřed přírody se dvěma naprosto necivilizovanými Skoty.

Najednou bylo zapomenuto, že ji bolí celý člověk, a že se zlobí na muže, kterého si musela vzít, aniž by ho pořádně znala. V její mysli zůstal jen klid a mír, které jí nabídla příroda kolem ní.

Na tváři se jí rozzářil spokojený úsměv, když se dál loudala trávou, jež byla pokryta kapkami rosy. Na nebi ještě stále zářil měsíc, i když se pomalu dostával do pozadí. A v tu chvíli se cítila poprvé od těch bouřlivých událostí klidná. Ničeho se nebála a věřila, že to nějak zvládne. Měla víru ve svém srdci.

Tiše se zachichotala radostí a utrhla květinu. Jemně ji svírala v rukou, když si k ní přičichla. Nevoněla však tak jak doufala, proto si utrženou kopretinu dala za ucho. Dáma by něco takového neudělala, jenže ona už nebyla tou dívkou jako v Anglii. Mohla se chovat nepatřičně, když ji nikdo neviděl.

Byla pravda, že takhle se nikdy procházet nemohla a při chůzi si uvědomovala, že je to úžasný pocit něco takového zažít.

„Možná, že na tom něco dobrého bylo," přiznala tiše přírodě kolem sebe.

Její radost však byla přerušena naléhavou potřebou a kouzlo, které ji drželo ve své moci, zmizelo. S povzdechem začala hledat nějaký strom, či něco jiného, kam by se mohla schovat. Nemusela však hledat dlouho. Vzápětí si všimla nedaleko pár keřů, a tak se k nim rychle vydala.

Poté si chtěla někde umýt ruce, a tak po chvílí hledání objevila malý potůček. S úsměvem si k němu klekla a chvíli jen pozorovala svůj obličej. Už nevypadala jako dokonalá dáma. Vlasy měla splihlé kolem obličeje, na kterém byla vidět únava a nejvýrazněji z něj vystupovaly kruhy pod očima. Když se pak zadívala na šaty, viděla na nich spoustu šmouh a pomačkaných záhybů. Jejich půvab vražedným tempem utrpěl.

Při tom pohledu si povzdechla. V tu chvíli se tichá voda zdála příliš lákavá. Nejraději by se v ní vykoupala a zbavila se špíny, kterou na sobě měla. Chtěla se zase cítit jako dáma, a ne se stydět za svůj vzhled.

„Kde jsi byla?!" přerušil vzápětí ticho kolem ní řev jejího manžela.

Dívka polekaně vyskočila na nohy a otočila se k němu. Okamžitě si všimla jeho vzteklého výrazu a zatnutých pěstí. Očividně se neprobudil s nějak dobrou náladou. Spíš naopak. Vypadalo to ještě na horší náladu než předchozí den.