Jak milovat Skota

37. kapitola

Poslední kapitolka je na světě a já doufám, že vás knížka bavila a že na ni budete vzpomínat v dobrém. Chtěla bych vám všem moc poděkovat za podporu, kterou jste mi po celou dobu psaní dávaly. Za ni vám všem patří můj veliký dík. Tak si užijte poslední kapitolu.

Liliana se cítila neuvěřitelně nemotorně. Břicho narostlo do obřích rozměrů, tedy aspoň z jejího pohledu. Přes ten balón si už ani neviděla na špičky prstů a ještě ke všemu ji bolela záda.

Ranní nevolnosti dávno skončily, ale jak řekla Janet, bylo to jen a jen horší. A zatímco Lilianě se díky tomu zhoršovala nálada, Ferguse snad pohled na její obrovské břicho rozveseloval.

„Čemu se směješ, můj pane?" zasténala rozzlobeně, když seděla u stolu v síni.

„Vypadám hrozně. Sotva se hnu," stěžovala si dál, zatímco jedla snídani.

Fergus se na ni zazubil a prohodil: „Vypadáš roztomile, maličká."

Liliana místo, aby mu poděkovala, se na něj obořila: „Maličká!! To rozhodně ne! Teď jsem snad nejtlustší z celého klanu."

„Však si těhotná, Liliano!" bavil se manžel a nechal si od Malcolmovy dcery, která zaskakovala za Janet nalít pivo.

Liliana okamžitě zbystřila pozornost, a když uviděla, že jí věnoval úsměv, zamračila se ještě víc. Ale no tak. To nic nebylo, uklidňovala se a jemně si hladila bříško.

Když však uviděla, jak se jejich ruce dotkly u džbánu, zbystřila ještě víc. Před očima si to ještě jednou představila, ale těhotenství s ní dělalo divy, takže si vzápětí byla jistá, že se na ni usmíval širokým úsměvem.

No tak to ne!, vyjekla dívka podrážděně a zvedla oči.

„Nestydíš se, Fergusi?" vyjekla tiše, aby je nikdo jiný neslyšel.

Zlost v ní přímo vřela. Ten syčák jeden!

Manžel se na ni překvapeně otočil a odvětil: „Copak, drahá?"

„Před mýma očima si tu děláš cestičku do cizí postele!!"

Fergus se málem udusil pivem, když to uslyšel.

„Liliano?" otázal se nechápavě a pak jeho zrak zakotvil na odcházející dívce.

„Maličká, vždyť mi jen nalila pivo," dodal vesele, když pochopil, proč ho žena vraždí pohledem.

Lžíci držela v rukou tak pevně, až jí zbělely prsty a jemu zacukaly koutky úst smíchy.

„Tak proč ses na ni usmíval?" odsekla dívka a poposedla na lavici.

Manžel se i přes to usmíval a nevypadal, že by aspoň trochu litoval svých činů. Snad si nemyslí, že já mu budu nosit potomka a on si bude užívat jinde, zuřila v duchu dívka.

„Nikdy se na nikoho neusmíváš jen tak, Fergusi," dodala rozčíleně.

Fergus se zamračil a už se rozzlobil také: „Tak jsem se usmál, Liliano. Měla bys být ráda, drahá, ne? Vždycky si stěžuješ a najednou."

Liliana po něm mrskla pohledem a odsekla: „Tak proč se musíš usmívat zrovna na ni? Proč ne na svého nejlepšího přítele, laidře?"

„Proč bych to dělal?" nechápal muž, a když se jeho žena začala pokoušet vstát s naprosto vraždícím výrazem, pokusil se jí pomoci, ale jen od sebe jeho ruce odtrhla.