Jak milovat Skota

12.kapitola

Tak další kapitolka, ale bohužel jak začala škola, tak kapitoly budu vydávat maximálně po týdnu, a když nebudu opravdu stíhat, tak i déle. Snad to se mnou, ale i tak vydržíte. Všem moc děkuji za každé přečtení, hvězdičku i komentář. Užijte si čtení! :)

                                                                               ****

Načež prošla branou a vydala se do vesnice. Šla již známou cestičkou a užívala si sluníčka. Přemýšlela nad svým manželem, který jí neustále ukazoval jeho další a další tváře. Už to nebyl jen stále zamračený Skot, ale dokázal se i smát a ji rozesmát. Necítila se v jeho společnosti méněcenná, naopak.

S úsměvem na rtech pokračovala dál. Stále měla před očima obličej jejího manžela, když se usmíval. Byl to tak ojedinělý pohled, že si ho hodlala zapamatovat navždycky. Na chvíli jí bylo líto, že sebou nevzala Gruaga, aby jí dělal při sbírání léčiv společnost, ale pak jen nad sebou zavrtěla hlavou. Nepotřebuje přece neustále společnost.

Když před sebou náhle zahlédla stařenku, přidala do kroku a prohodila: „Dneska je krásný den, paní. Ukažte, já vám pomohu!"

Žena se na ni zadívala a pak se bezzubě usmála.

„To budeš hodná, děvenko. Bydlím v tady tom domku," zamumlala téměř neslyšně.

Liliana vzala ženě z rukou plný košík a pomalu ji následovala k osamělému domku. Jak se blížily, zamrazilo dívku v zádech, ale jen pohodila vlasy a následovala ji dál. Nemá se přece čeho bát. Je to jen stařenka, pomyslela si uklidněně.

„Moc jsi mi pomohla, děvenko," prohodila žena chraptivě, když zastavily před zchátralým domem, kterého si dosud Liliana nikdy nevšimla. Překvapeně si ho prohlížela.

„To tu bydlíte takhle sama, paní? Vždyť jste dál od ostatních, co kdyby se něco stalo?" otázala se Liliana starostlivě.

Žena na okamžik vypadala opravdu šokovaně jejím zájmem a v očích se jí mihlo něco jako lítost, ale když se dívka podívala znovu, nic neviděla.

„Chodí mě sem navštěvovat vnučka, má paní. Mám tu všechno, co bych mohla potřebovat," promluvila tiše.

Načež se dobelhala ke dveřím, kde položila ruku na kliku a poté se k ní otočila.

„Donesla byste mi to dovnitř, děvenko? Ráda bych ještě zkontrolovala zahrádku," promluvila co nejklidněji.

Liliana jí věnovala lehký úsměv a odvětila: „Jistě, to snad zvládnu věci donést dovnitř."

Stařenka jí vděčně stiskla ruku a pomalu se sunula za domek. Liliana za ní ještě chvíli hleděla, ale pak si odhrnula vlasy z obličeje a jednou rukou si otevřela dveře. Načež vešla do domku, ve kterém bylo šero, že si musela dveře otevřít ještě víc, aby viděla dobře a nespadla.

Rychle došla až k masivnímu stolu a položila na něj košík s jídlem a chtěla se otočit, aby se vrátila ven, když v tom se za ní ozvalo: „Měla jsi odtud zmizet dřív, dokud jsi měla možnost. Nyní už jsi promarnila svou šanci, děvko!"

Liliana vylekaně vykřikla při těch nenávistných slovech a otočila se, ale nikoho za sebou neviděla. Točila se do kruhu, ale nic.

„Kde jste?? Co si to dovolujete? Jsem laidrova žena!" vykřikla a snažila se potlačit narůstající paniku, která se jí zmocňovala.

Vylekaně se rozeběhla ven, aby byla v bezpečí, ale v moment, kdy se dotýkala dveří, ucítila na rameni ruku, která ji nešetrně odhodila na zem, až vykřikla bolestí, když dopadla na zem. Ovšem stihla útočníka strhnout na zem společně sebou. Zasyčela bolestí a viděla, jak se stín snaží vstát. Netušila při tom šeru pořádně, jestli je to žena nebo muž. Snažila se ho udržet na zemi, ale to už jí útočník vrazil ránu do brady, až vykřikla bolestí a hlava se jí zamotala, zatímco v ústech ucítila krev, jak si prokousla ret.