Jak milovat Skota

21. kapitola

Tak jsem znovu na scéně a příběh může pokračovat. Čtěte na vlastní nebezpečí, nepřijímám žádné výdaje na smrt smíchy. :DDD Krásné počteníčko a snad se vám nová kapitolka bude líbit.

Následující den Liliana vstala a jako správná paní domu se šla postarat, aby všechno klapalo, tak jak má. Musela něco dělat, aby zapomněla na to, co se stalo s Marianou. Noční můry ji ještě stále v noci budily, ale Fergus je vždy odehnal, a tak dlouho ji držel v náručí, dokud neusnula spánkem spravedlivých.

Spokojeně v kuchyni společně s Márií připravila jídelníček na další dny a pak už jen poslouchala rozhovor žen. Sama rozhodně nemohla přidat ruku k dílu. Jakmile něco takového navrhla, okamžitě se jí dostalo záporné reakce, když ne přímo výkřiku zděšení a potupného posazení zpět.

„Má paní, musíte odpočívat, a ne se přepínat," pokárala ji Mária a vrhla na ni nesouhlasný pohled.

„Takže to nesmím ani zvednout tenhle košík?" otázala se ironicky.

Kuchařka však po ní jen vrhla další ze série rádoby úslužných pohledů a vzápětí smrtelně vážně dodala: „Ne, má paní."

Uctivá úklona byla v rozporu s rozzlobenými slovy, ale Liliana se usmívala. Měla Máriu ráda, a to že o ni měla starost, bylo tak pěkné.

Proto nedbala na ženiny protesty a než se mohla vzpamatovat, vstala a nejistě ji obejmula. Kdyby tak mohla vidět dozadu, viděla by, jak kuchařka v naprostém šoku vyvalila oči a jen se nechala obejmout. Její ruce byly neschopny jakékoliv reakce.

„La-dy Li-li-ano, co to děláte?" dostala ze sebe žena konečně ohromeně.

Liliana ji opatrně pustila, protože se bála, že by Mária mohla spadnout, načež jí věnovala uličnický úsměv.

„Jen jsem ráda, že jsme všichni v pořádku, Mário, a také bych ti chtěla říct, že jsem opravdu ráda, že jsem tě poznala," prohodila s vážným pohledem upřeným do ženiných očí.

Mária dojatě zmlkla a do tvářích se jí nahrnula červená barva. Byla na rozpacích, ale Liliana jí ani nedala šanci cokoliv říct.

„Na to není, Mário, žádná odpověď ani ji po tobě nežádám. Jsem jen ráda, že jsem venku z komnaty, tam je to prostředí přímo ubíjející. Naštěstí tentokrát dostal Fergus rozum," prohodila a popadla jablko, načež se vydala ven, tak už si nemohla všimnout nevěřícího pohledu Márii.

Ian si klidně vykračoval po nádvoří, když byl náhle stržen na stranu. Zakopnul o svou nohu a sletěl s klením na zem a teprve v tu chvíli se mu vrátili jeho instinkty vojáka. Vykopl nohu, ale místo, aby strefil útočníka, ucítil pod nohou zeď domku.

„K čertu," zaklel bolestí a zvedl hlavu.

„Bože, Iane, to jsem já a ne čert," ozval se nad ním pobavený hlas Ferguse.

Ian se posadil a vrhl po něm zamračený pohled.

„Zbláznil ses, laidře, co si tu hraješ na neviditelného? To že tě občas neposlechnu, neznamená, že kdyby si na mě zavolal, že bych tě nevnímal, příteli. Takto drastické řešené nebylo nutné," prohodil a už mu na tváři zase hrál úsměv, jako by se předtím nic nestalo.

„Ach bože, že jsi to ty tak mě i zlost přešla. Já jsem tak mírumilovný člověk, laidře. To si pamatuj! Ještě, že mě máš!" dodal a dál seděl v prachu země. Nespěchal, aby vstal.

Fergus po něm vrhl vražedný pohled a tiše prohodil: „Tak ses už dost pochválil, příteli, to mě těší, ale nyní bys mě mohl konečně poslouchat!"