Jak milovat Skota

26. kapitola

Tak konečně jsem něco dokázala napsat a ještě jednou se omlouvám, že to tak trvalo, ale  prostě psaní nešlo. Ale tak doufám, že se vám bude dnešní kapitolka líbit. Není sice z nejdelších, ale i přesto se při ní snad pobavíte a i třeba budete trochu bát.

V ten moment se jí oči rozšířily hrůzou a ona se nadechla, aby začala křičet. Ovšem stín nad ní, jako by na to čekal. Hbitě jí na ústa položil ruku, a když dívka kolem sebe začala vyděšeně kopat a mlátit rukama, lehce ji zvedl do stoje a přitiskl k sobě, že se nemohla ani hnout.

Liliana byla bez sebe hrůzou. Panebože, vždyť jen kousek od ní je Fergus a někdo se ji snaží unést. Prudce vykopla nohou, a když se jí ho konečně povedlo trefit do kolena, muž sprostě zaklel. Ovšem nepustil, ale naopak ji lehce nadzvedl a táhnul ji dál do lesa.

Dívka v duchu vyděšeně křičela jako o život, ale dlaň na jejích ústech zabraňovala, aby to uskutečnila doopravdy.

Ježiši, co mi udělá?, honilo se jí v hlavě, když se snažila aspoň svému únosci cestu, co nejvíc znepříjemnit.

Prudce se mu zakousla do ruky, až zasyčel a na okamžik ji pustil. Dívka ani na chvíli nezaváhala a využila nečekané možnosti. Nakopla ho a rozeběhla se jako splašená temným lesem pryč.

Netušila naprosto, kde by mělo být ležení Skotů, ale bylo jí to fuk. Hodlala se někde schovat, a pak se nějak dostane do bezpečí, ale s nějakými nebezpečnými muži za zády se jí to nepovede.

Běžela jako ještě nikdy. Běžela totiž o život. Přeskočila další kořen a rychle zahnula hloub do lesa. Za sebou slyšela pronásledovatelův dech. Obestřela ji hrůza. Byla naprosto sama uprostřed lesa s někým, kdo jí chtěl ublížit, zatímco její manžel si klidně spal a ani netušil, co se jí zrovna děje.

Ach, Fergusi, kdyby si jen věděl, pomyslela si zoufale. Byla si jistá, že její pronásledovatel ve tmě vidí mnohem lépe než ona. Nepokoušel se na ni volat, protože si byl jist, že ji i tak dožene. Když si to uvědomila, zmocnil se jí opravdový děs.

Možná bych měla zakřičet a doufat, že se ke mně dostane dřív manžel než ten, kdo mě honí, prolétlo jí hlavou.

Vzápětí však přeskočila další keř a rozhodně přivřela oči. Zvládne to sama, dodala si pro sebe v duchu. Načež když se ohlédla, málem se zajíkla, protože za sebou slyšela čím dál blíž kroky.

Ježiši kriste, prolétlo jí hlavou, když náhle uklouzla s výkřikem, který se snažila zdusit rukou a padala kamsi mimo stezku. Zatímco padala pádem, který nedokázala zastavit z kopce, který neměl konce, přičemž se jí do těla zabodávaly větvičky, kameny, až jí oči slzely bolestí.

Jakmile byl její pád u konce, zůstala ležet, jako mrtvola a jen doufala, že pronásledovatel to vzdal a odešel pryč nebo si aspoň není vůbec jistý, kde je. Minutu bez hlesu ležela a snažila se nevšímat bolesti v celém těle.

Pak opatrně nadzvedla hlavu a porozhlídla se. Viděla kolem sebe jen tmu. Nebyla si jistá naprosto ničím. Jen jednou jedinou věcí, že se nenechá unést a bude bojovat do posledních sil.

Proto pohnula rukou a její prsty neslyšně bloudily po zemi a hledaly jakoukoliv zbraň, která jí mohla zachránit život. Její naděje však vzaly za své, když děsivé ticho kolem ní přerušil mnohem horší a příšernější zvuk.

Zvuk tak děsivý, že jí přejel mráz až po zádech a ona ustrnula v pohybu. Bylo to křupnutí větvičky pod něčí nohou, a to jen nedaleko od ní. Obestřela ji hrůza všech možných hrůz. Natahovala uši, aby slyšela víc a víc, přičemž se modlila, že se jí to všechno zdá, že je to jen sen. Určitě se probudím a vše bude v pořádku, pomyslela si se zoufalou touhou, aby to byla pravda.