Jak milovat Skota

10.kapitola

 „Liliano! Sakra otevři! Hned! Zabiju tě, přerazím tě! Za to zaplatíš..." křičel Fergus bez sebe zlostí, zatímco mlátil do dveří jejich ložnice.

Ta malá potvora ho dokonale přelstila. A on jí na to skočil jako naivní mladíček. Ale to už se nestane a až ji dostane do rukou, tak jí to desetinásobně vrátí, že bude prosit o milost. Nikdo si nesmí dovolit zesměšnit lairda. Dokonce ani jeho žena!

Už třikrát se snažil dveře vyrazit, ale jediným výsledkem bylo, že si narazil rameno, jehož bolest ho jen dostávala do čím dál většího varu. Zrovna to chtěl zkusit znovu, protože hněv mu zatemňoval úsudek a on nebyl schopný přestat. Ovšem v ten moment, kdy už se do nich chtěl opřít, se náhle otevřely, že div nevypadl přímo po hlavě ven, jak to nečekal.

„Bože, Fergusi, co to tu vyvádíš?" ozval se Ianův pobavený hlas.

Vládce klanu byl rázem v pozoru a hodlal kolem svého přítele proběhnout. Měl jasný plán. Najít manželku a uškrtit ji. Než to však mohl udělat, Ian ho nečekaně pevně chytil za ruku, a tím ho zastavil v jeho děsivě zuřivém rozběhu.

„Měl bys nejdřív vychladnout. Nebo někomu ublížíš," upozornil ho vesele. Za jeho starost se mu však dostalo jen smrtícího pohledu a vražedné odpovědi: „To mám v úmyslu."

Načež se mu snažil vytrhnout, ale jeho přítel nepovolil.

„Kdybys mě hned na začátku poslechl, tvoje žena by do tebe byla dávno bláznivě zamilovaná a neměl bys tyhle problémy. Jak jsem říkal, potřebuješ zeleň a jelikož ty asi trpíš vadou očí, musel jsem se obětovat a natrhat ti je," poučoval ho Ian s pobaveným úsměvem a pak jako poslední triumf zpoza zad vytáhl květinu.

Nenastal za ně však ten správný vděk. Laird byl rozzlobený na nejvyšší míru a přítelovo poučení ho ještě víc rozpálilo a květiny dorazily. Skoro vzteky neviděl. Květiny? Už zase? Nikdy! Navíc už nečekal a prudce tu hroznou věc vytrhl Ianovi z rukou a vrhl se s ní s jasným úmyslem k oknu.

„Fergusi! No tak," zavolal za ním Ian, jakmile mu došlo, co chce udělat. Ovšem jeho slovům rozběhnutý Skot nevěnoval pozornost, hbitě doběhl k oknu a s veškerým hněvem ji vyhodil z okna a ani se za ní neohlédnul. Načež se rázně otočil ke svému společníkovi a se zadostiučiněním vyhrkl: „A je to!"

Avšak nedostalo se mu reakce, jakou čekal. Ian totiž nezačal hartusit, ale naopak se začal smát. Nejspíš na zlobení ani neměl sílu, když mu došlo, že si dal tu práci naprosto zbytečně, aby skončila hozená kdesi v prachu cesty.

„Bože, Fergusi, ty se prostě nepoučíš! Víš, že tě tvá paní věčně provokuje. Tak je jasné, že ti tvé chování vrátila. Prostě to ber tak, že jste vyrovnaní a můžete začít znovu," pronesl konečně po nějaké té chvíli, kdy s úspěchem ovládl nutkavou potřebu se smát a byl si jist, že to dokáže pronést dostatečně vážně.

„Znova? My dva? A viděl si tohle? Co mi provedla? Vidíš ty košile? To nejde jen tak nechat být! Nikdy!" zařval v odpověď rozzlobený muž a strčil příteli pod nos jedno z nejlepších děl své manželky. Tu nejvíc rozstříhanou košili, která neměla ani jeden rukáv a zuřivé stříhance byly rozesety i po zbytku látky.

Ovšem žádného soucitu se nedočkal, akorát tím způsobil další záchvat smíchu, při kterém se Ian div nesložil na zem. Fergusovi při tom pohledu zacukaly koutky úst hněvem. Už chtěl spustit nějaký proslov, když ten uchechtanec zvedl ruku, aby ho zastavil a vyhekl mezi smíchem: „Tvoje žena je prostě naprosto okouzlující."

Přičemž mu košili vytrhl z ruky, aby ji mohl vidět zblízka a měl z toho ten správný zážitek. To už však jeho pán nevydržel a zrudlý zlostí se od něj odvrátil a konečně se vyřítil z komnaty. Hodlal najít tu malou zákeřnici a pořádně ji potrestat za tu nehoráznost, kterou si jemu dovolila udělat.