Jak milovat Skota

11.kapitola

„Má paní, byla jste prostě neuvěřitelná! Mluví o tom úplně všichni. Jak jste lairda dokázala tak chytře obelstít a ještě k tomu, že se na vás potom usmíval místo toho, aby se mračil jako čert," rozplývala se Janet s rozzářenýma očima následující den, když společně s kuchařkou a jejich paní připravovaly jídelníček. Mária se po jejích slovech otočila od hrnců a usmála se.

„Někdo jiný by to odnesl nejméně vězením, když ne ztrátou hlavy. Je vidět, že náš pán vás má rád, má paní," dodala vážně.

Liliana si obě ženy s úsměvem prohlédla, než zavrtěla hlavou.

„Ach, jsme manželé, ale o nějakých zvláštních citech se zde nedá hovořit. Musíme spolu žít, tak proč si to neužít, ale láska? To rozhodně ne! To se vám jen něco zdá."

Kuchařka však jen vědoucně pokývala hlavou a zase se vrátila k míchání omáčky. Ovšem už v mladé lady vzbudila určitou nejistotu. Zamyšleně pozorovala její záda a uvažovala. Nemůže v tom být láska. Vždyť se většinu času jen hádají a provokují. On k ní nemá pořádnou úctu a ona se musí stále sklánět před jeho příkazy. Prostě se jen snaží si udělat co nejpříjemnější manželství. Nic víc. Navíc její drahý choť ani pořádně neví, co to láska je. Je tak chladný...

Ale byla pravda, že párkrát už se jí povedlo dostat pod tu jeho slupku a zahlédnout muže, který ví, co je to úsměv. Muže, který dokáže chvíli přestat myslet na to, že je laird. Ovšem ten byl ukryt hodně hluboko pod věčně zamračeným a rozkazovačným pánem panství.

„Ach, došly mi bylinky! K čertu," uslyšela náhle zanadávat Mariu.

To ji probralo z úvah. Zvedla zrak, kterým pohlédla na kuchařku, a pak na nedaleko na ležící košík, načež se jí mihl na tváři úsměv při představě bezstarostné procházky. Víc nad tím nepřemýšlela a přímo natěšeně se nabídla: „Já ti je klidně přinesu, všechno jsme už stejně dohodly. Stačí mi říct, co všechno je potřeba."

Mária po ní vrhla vděčný pohled, protože je opravdu nutně potřebovala, ale vzápětí se zamračila, když si uvědomila, že by její práci měla dělat paní panství. To se nehodilo.

„To po vás, lady, nemohu žádat..." začala nejistým hlasem, ale nedořekla ani svá slova, když byla přerušena rozkazovačným tónem mladé lady, který nesnesl odpor: „Ale jistě, že můžeš, Mário, a taky budeš žádat. Takže, co to potřebuješ?"

Žena se ohromeně uchichtla a pak jen pokrčila rameny. Hádat se nemělo smysl. To moc dobře viděla na odhodlané ženě. Její oči jiskřily odhodláním. A navíc baculatá žena v podstatě ani neměla nic proti. Jen to nebylo zvykem, ale když se sama nabídla, nemohla se přít. Proto s úsměvem vložila své paní do rukou košík a dala jí spoustu instrukcí, co všechno potřebuje, jako kdyby ji chystala na válečné tažení, a né jen pro nějaké bylinky.

Liliana se jí nakonec musela vykroutit, aby jí vůbec unikla, a přitom ji uklidnila konejšivým hlasem: „Zvládnu to, nemusíš se bát."

A už chtěla odejít z kuchyně, aby splnila ten přetěžký úkol, který ji nejspíš vyčerpá na zbytek dne, že si bude muset jít oddechnout do své komnaty, když se k ní donesla slova, která vypustila z úst její společnice: „Mimochodem vaše gaelština je obstojná, má paní."

Liliana se hbitě otočila a upřela na ni nevěřící pohled. Jak to mohla vědět? Vždyť tím jazykem mluvila jen s Gruagem, a to dostatečně daleko od zvědavých uší.

„Cože? Já neumím..." pokusila se vymluvit, ale bylo to zbytečné.

Druhá žena si totiž dala ruce v bok a mateřsky se na ni usmívala, když s jiskřícíma očima prohodila: „Umíte náš jazyk skvěle, má paní. Odpovídala jste mi úplně lehce, ale nemusíte se bát, nikomu nic neprozradím, bude to naše tajemství."