Jak milovat Skota

9.kapitola

Následující dny se stala lady Liliana opravdovou paní domu. S pomocí dobrosrdečné kuchařky se rychle naučila pohybovat v kuchyni, zjistit dostatek zásob, či poznávat léčivé bylinky a byliny do jídel. Síň po úklidu pořádně prokoukla a dívka se musela nad tou změnou usmát. Už to nebylo špinavé místo, ale honosná místnost, která reprezentovala její domov.

S Gruagem každý den trávila několik hodin na nedalekém kopci, kde si v gaelštině povídali, nebo ji seznamoval se zajímavostmi ze skotské krajiny. Vždy nadšeně hltala každé jeho slovo, a to které neznala, to se jí snažil přiblížit nějakým jiným popisem. Někdy to dopadlo tak, že se museli domlouvat rukama a nohama, ale vždycky se po nějaké době dorozuměli.

Bylo to osvěžující. Mladá lady si ty hodiny užívala a díky nim začínala znát zemi, do které se provdala a pomalu k ní nacházela cestu. Okouzlovaly ji různé mýty a zvěsti o magii v této zemi. Občas si to dokázala představit, když společně hleděli na volné pláně a lesy. Cítila z nich svobodu a volnost.

I ze starcových slov cítila náklonnost k této zemi. V jeho slovech byla hrdost na to, že byl Skot a díky jeho jistotě, se kterou jí povídal o Skotsku, si ho začínala zamilovávat i ona sama. A hodiny se starým mužem se tak stávaly něčím víc. Toužila po jeho moudrosti, a navíc v tom zvláštním starci našla opravdového přítele. V jeho přítomnosti se cítila neuvěřitelně uvolněně. Věřila mu celým svým srdcem. Budil v ní důvěru. Nebála se mu s čímkoliv svěřit. Tudíž mu i přiznala, že se jí stýská po její domovině. Někdy když jen hleděla na ty planiny, toužila se rozjet zpátky domů, aby mohla znovu vidět své rodiče. Nikdy si nemyslela, že by od nich mohla být tak daleko. Stýskalo se jí po matce, která by jí dala nějakou dobrou radu a po otcově úsměvu.

Věděla, že bude muset odejít z domova, ale nikdy ji nenapadlo, že bude nucena odejít tak daleko. Nebylo jednoduché si zde zvyknout. Chladné počasí ji často zaskočilo. Musela se balit do plédu, aby se ubránila nehostinnému větru.

Se všemi svými starostmi a smutky se svěřila právě tomuto prošedivělému muži, protože u něj cítila, že budou její starosti v bezpečí, a že ji pochopí. Nevěděla, jak to ví, ale prostě to věděla. Dokonce se mu přiznala, když se společně procházeli po kopci, že se jí stýská po plesech po tancování a po možnosti si jen tak popovídat s dalšími dámami. Ve Skotsku to bylo tak izolované. Žádné plesy se tu očividně nekonaly.

„Plesy, Anglie to nebyl váš osud, má paní. Vždyť vám to nic nepřineslo, ale Skotsko je dar největší. Tato drsná země nabízí mnoho možností. Věřte mi. Dejte tomu čas a zamilujete si ji. Je tu tolik možností. Můžete se naučit neznámé léčivé techniky, které jinde nenaleznete, nebo se naučit střílet z luku, či pomáhat prostým lidem," odpověděl jí na to muž moudře a věnoval jí vážný pohled, který jako kdyby v sobě ukrýval tu nejstarší moudrost světa.

Liliana popošla pár kroků a utrhla si další květinu, načež si k ní zamyšleně přičichla. Přemýšlela nad jeho slovy. Byla moudrá jako obvykle. Chtěl, aby se tu cítila jako doma. Přesto se jí z toho všeho, co řekl, v hlavě opakovalo jen jedno jediné slovo. Oči se jí rozšířily úžasem a rty se jí zvlnily v nadšeném úsměvu. Prudce se otočila, až se jí kolem boků zavlnila sukně, a upřela na svého průvodce jiskřivý zrak.

„Říkal jste luk?" vyhrkla s bezmezným nadšením.

Muž se nejistě zamračil, protože nechápal souvislost s tím, co řekl, ale to už mladá dáma dodala: „Máte naprostou pravdu. Musím se umět bránit, co kdyby na nás nějaký klan podnikl nájezd? Nemůžu doufat, že bude můj manžel stále někde poblíž. Musím se umět ochránit sama! A aspoň už si nikdo nedovolí říci, že jsem jen slabá Angličanka."