Jak milovat Skota

7.kapitola

„Říkal jsem lichotky a ty jí dáš na zadek?" vykřikl Ian rozzuřeně, když společně s přítelem vešli do stájí, kde už všichni pobíhali a pokřikovali po sobě jeden rozkaz za druhým.

Věděli už, co se stalo, a že je nutné se vydat najít mladou lady. Jejich pánovi se ovšem nikdo neodvážil podívat do očí, protože by se mohlo stát, že by mrtví padli k zemi. Lairdovi oči metaly blesky a nikdo se nechtěl stát obětním beránkem. Rychle před ním uhýbali, aby ho nerozčílili třeba jen svou přítomností, zatímco stájník co nejrychleji vyváděl pánova hřebce, aby mohutný muž s vraždou v očích nemusel dlouho čekat.

„Nediv se, že utekla. Já bych na jejím místě udělal to samé. Jsi, drahý příteli, blbec. Myslíš si, že bitím si vydobudeš její respekt? Tak tě neposlechla. No a co? Aspoň máš změnu. Tady tě poslouchají všichni. Představ si, jak jí musí být. Nikoho tu nezná, neznámá řeč, manžel, kterého skoro nezná. Musí být smutná, zoufalá a pak přijdeš ty a uděláš tohle? Měl ses pokusit napravit ten začátek, ne to ještě víc pokazit. Modli se, ať ji najdeme a v pořádku," promlouval Ian příteli do duše, zatímco si od pomocníka stájníka přebíral svého hřebce.

Fergus po něm vrhl ostrý pohled, zatímco pevně sevřel uzdu svého koně, a přitom do brašny strkal nejpotřebnější věci. Netušil totiž kam, až budou muset jet, aby našli jeho ženu.

„Myslíš, že jsem si za to už asi tisíckrát nevynadal? Zatracená ženská! Tak mě vytočila. Ano, měl jsem tě poslechnout. Nikdy si neodpustím, jestli se jí něco stane. K čertu, myslel jsem si, že trucuje ve svém pokoji. Už nikdy to neudělám. Ty její oči! Pokazil jsem to, ale na mě výprask vždycky působil..." mumlal vůdce Skotů s obavami. Nechtěl si sice připustit, že udělal něco špatně, ale viděl její oči, když utíkala pryč, bylo v nich tolik bolesti a ublížení. Zasáhlo ho to i přes jeho chladnou zeď, kterou si za ta léta vybudoval. Dostalo se to pod ni a udeřilo ho to do hrudi.

„My jsme vyrůstali jinak! Ona je dáma a ta je zvyklá na něco jiného," dostalo se mu rozčílené odpovědi, ale to už vyvedli koně ze stájí a synchronizovanými pohyby se na ně vyhoupli a pobídli své oře do cvalu.

Nebyl čas váhat. Tma se kvapem blížila a venku číhala spousta nebezpečí, obzvlášť na samotnou ženu.

****

Když se Liliana probrala k vědomí, okamžitě pocítila bolest, která se jí rozlézala po celém těle. Omámeně se chtěla kolem sebe podívat, ale i tenhle malý pohyb, ji zabolel, že raději zůstala bez hnutí ležet a hleděla nahoru na větve stromů, které na sobě měly spoustu listů, takže nebylo vidět na nebe. Musela spadnout do nějaké jámy. Pamatovala si, jak jí ujela noha a jak dopadla. Jenže netušila, z jaké výšky sletěla.

Znovu se pokusila hnout tentokrát však jen nohama, ale okamžitě ustala, protože pravou nohou jí projela ostrá bolest, až jí z hrdla vyletělo zasténání. Bylo však tak tiché jako místo, kam spadla. S povzdechem zůstala ležet a pomalu cítila, jak se kolem ní obepíná chlad. Nejdříve se lehce dotkl nohou, ale pak přešel k rukám a ona si znovu uvědomila, jak je Skotsko chladná země. Nemohla se hýbat, tudíž se ani zahřát.

Vždyť tu můžu umrznout, pomyslela si vystrašeně. Stejně tak si byla vědoma, že na dně propasti ji jen tak někdo nenajde. Kolem ní se neozýval ani zpěv ptáků, nic. Vůbec nic. Žádné zvuky, které by ji uklidnily, zatímco tma omotávala své drápy okolo ní.

„A to jsem si dělala starosti, kde dnes přespím," zamumlala si s ironií. Nyní již své místo měla, ale otázkou bylo, jestli to do rána zvládne. V noci nejspíš ve Skotsku nebývá přílišné teplo.