Jak milovat Skota

27. kapitola

Další kapitolka je tady, snad se bude líbit a pobavíte se. Za každé připomínky budu ráda. Užijte si ji stejně jako další dny.  

Když se konečně před nimi vynořili jezdci na koních, bylo pozdní dopoledne a slunce už pořádně hřálo stejně jako Lilianin vztek. Fergus dojel s koněm až k ní a lehce z něj seskočil.

„Tak kolikrát se pokusila utéct?" otočil se na Briana a ten po ní hodil pohledem, který říkal: já jsem vám to povídal.

„Ani jednou, můj pane," pronesl, ale dívka ho dál nenechala mluvit a přerušila ho.

„Já jsem tady. Mě se, Fergusi, můžeš zeptat," prohodila sladce.

Manžel k ní pomalu došel, jen co Brianovi doporučil, aby šel pomoci Ianovi. Zastavil se před ní a hbitě za pasem vyndal nůž. Načež jí lehce přeřízl provaz, který byl kolem jejího zápěstí.

„Já vím, ale Brian nedokáže lhát, má paní, a ty bys mi ráda něco zatajila, maličká. Jak ses měla?" dodal vesele.

Dívka přimhouřila oči nad jeho dobrou náladou a prudce vymrštila ruku, aby mu ten úsměv smazala z obličeje, ale než se ho byť jen stačila dotknout, zadržel jí ruku.

„Špatně jsem se měla, Fergusi, když si mě tu nechal uvázanou jako nějakého koně," odsekla rozčíleně.

Muž si ji však k sobě přivinul i přes její protesty a šeptl jí těsně nad ústy: „Kdyby si mě poslechla a zůstala v našem domově, nic z toho by se ti nestalo."

Dívka ho vraždila pohledem a on jí ho stejně rozezlen vracel. Dobrá nálada ho už očividně přešla.

V tom Liliana mrskla pohled přes jeho rameno a rázem jí ulpěl na jednom z koní. Zírala na zvíře, když náhle vyjekla a oči se jí rozšířily šokem, protože si uvědomila, co má zvíře přehozené přes hřbet.

Byl to svázaný muž s roubíkem v ústech.

„Panebože, Fergusi? Co to má znamenat?" vykřikla ohromeně a udělala krok od něj a řítila se ke koni.

„To vás někdo přepadnul?" pokračovala dál, i když se řítila ke zvířeti, u kterého stál Ian se stéblem trávy v ústech a oči mu jiskřily smíchy.

V tom jí manžel chytil za ruku a obrátil hbitě k sobě.

„Ne, nepřepadnul. To je kněz, Liliano," prohodil smrtelně vážně, i když tušil, kam se se svou upřímností dostane.

Liliana vrhla rychlým pohledem ke svázanému muži a pak k manželovi.

„Vy jste kněze unesli? Vy jste ho sem dopravili proti jeho vůli a svázaného? Proto jste odjeli v noci? Ukradli jste ho z jiného klanu, Fergusi?" vykřikla rozčíleně a okamžitě se vrhla ke koni.

Zastavila se před ním a sundala chudákovi knězovi z úst kapesník, který měl převázaný ústa.

„Takhle jsme to dělali vždycky, Liliano, a my ho zase vrátíme," odsekl muž, když jí zadržel ruku, aby dál kněze nerozvazovala.

Muž boží zíral z jednoho na druhého.

„Je to muž církve, toho přece nemůžeš, můj pane, jen tak unést svázaného. Musíš k němu mít nějakou úctu," odsekla rozčíleně a chtěla knězi uvolnit ruce, ale manžel jí stále držel ruce.

„Nejsi v Anglii, má drahá, tady to chodí jinak."

„Má paní, kvůli mně nerozčilujte laidra Ferguse, nechci, aby se tak krásná dáma dostala do potíží," vložil se do toho kněz s očima plnýma strachu o ni.