Jak milovat Skota

13. kapitola

Máte to, ale štěstí. Ještě mi zbyl kromě školy i čas na psaní, tak přidávám další kapitolku už dnes. Snad vás to potěšilo, že je dřív a doufám, že se vám bude líbit. Tak krásné počteníčko. :D

Čas se zastavil. Ani zrnko nespadlo v přesýpacích hodinách. Všechny obličeje upírající se na místo zkázy se vyznačovaly neuvěřitelnou bledostí. Nikdo se ani nehnul. Vzduch kolem nich zhoustl. Hořící zbytky domku, jako by se tomu tichu přímo vysmívaly. Ianova bezmoc zanikla v ohromení všech. Dnešní den neměl nad sebou zkázu. Nebyla vepsaná do hvězd a hleď, přesto tu byla.

Všechno se změnilo v jediné minutě, aniž by tomu někdo mohl zabránit. Všichni hleděli do uhasínajících kousků dřeva a nevnímal, že hrůzná opona odporného činu se otevírá a kouř se rozchází pryč. Hrůzné ticho však bylo přerušeno.

„Ježiši kriste! Panenko skákavá, podívejte se! Támhle!" ozval se náhle výkřik Alice, která seděla na zemi a slzy jí tekly po bledých tváří.

Ian okamžitě pozvedl hlavu a zadíval se na místo, kam žena ukazovala. A opravdu jak pomalu kouř mizel, uviděl tam stín postavy, která nesla další v náručí! Byl to jako záblesk v naprosté tmě zoufalství. Rozhořela se jiskřička naděje a rozlétla se do tváří všech, co sledovali hrůzné drama.

„To není možný," mumlal, když vstával.

Byl jako ohromený, zahalený pláštěm nevěřícnosti. Jeho nohy mu vypověděly poslušnost, a tak se znovu sesunul na zem. Ovšem když znovu pohlédl na mizející kouř a stín se stále přibližoval, jeho ohromení zmizelo a v tváři se mu objevila naděje. Náhle měl zase dost sil. Už se necítil jako stařec nad hrobem. Měl něco, čemu se říká naděje a s tím se rozeběhl ke stínu stejně jako ostatní.

Fergus pevně svíral Lilianu a posunoval se silou vůle. Musí ji dostat do bezpečí. Stihli se z toho pekla dostat na poslední chvíli. Už nemohl udělat ani krok. Padl na kolena a něžně dívku položil na trávu. Vypadala tak mrtvě.

„Prosím, neopouštěj mě, maličká! Prosím!" zašeptal hlasem plným kouře a rozkašlal se.

Zatřepal s ní, ale ani se nehnula, zmocnila se ho nová hrůza! Co když ji zachránil, ale už bylo pozdě? Co když tam ležela hodiny a její život z ní vyprchal a on přišel pozdě? Sklonil se k její hrudi, aby slyšel, jestli jí tluče srdce. Muselo!

„Bože, Fergusi! Málem jsem z toho měl smrt," ozval se za ním náhle křik a pak ucítil pevné objetí Ianových paží, ale nevnímal ho. Jeho soustředění bylo určeno jen bledé ženě před ním. Jeho manželce.

„Sakra, chlape, tohle mi nedělej!" dodal Ian, když klesl vedle něj a stále se ho držel, jako by se chtěl ujistit, že se mu to jen nezdá.

„Ona je..."

„Ne není!" zařval laidr a zaposlouchal se na její hrudi.

Prosím, ať tě slyším srdce, zařval ve své mysli. Nesmíš mě zklamat, nyní ne! Přiložil k její hrudi ucho a zhluboka se nadechl, než se zaposlouchal.

Jakmile uslyšel slabý tlukot srdce, pocítil, že sevření strachu upustilo na malou chvíli otěže.

„Dýchá!!! Dýchá! Liliano! Má drahá, prosím prober se, už jsi v bezpečí. Bez tebe bych nemohl být, kdo by mi odporoval," křičel a snažil se ji přivést k životu.

Nevnímal lidi kolem sebe, soustředil se jen na ni. Na tu krásnou dámu, která měla ten nejkrásnější úsměv ze všech žen, které kdy viděl, která ho dokázala rozesmát a naštvat zároveň.