Dear Diary.

9.

Věnováno: NellBieber

Položila jsem deník na stůl a lehla si. Po chvilce jsem uslyšela zvonit svůj mobil. Grace. Vzala jsem to a čekala, co mi řekne.

„Připravuješ se?“ zeptala se mě nadšeně.

„Ne. Nikam nemůžu.“

„Jak nemůžeš?“ i když jí nevidím, vím, že se nechápavě podívala.

„Zakázal mi to.“ smutně jsem se podívala, i když vím, že mě nemůže vidět.

„Jak zakázal? Bože, není to tvůj otec.“

„Hm, já vím. Hele, omlouvám se, ale musím končit.“ řekla jsem jí a položila to, protože jsem nechtěla, aby to dále probírala.

Vstala jsem z postele a šla k oknu. Prší, super. Šla jsem dolů.

-JUSTIN-

„Samantho?“ řekl jsem předtím, než jsem vstoupil do ‚jejího‘ pokoje. Nebyla tam. Chtěl jsem odejít, ale všiml jsem si něčeho na stole. Šel jsem blíž a uviděl jsem tam deník, na kterém bylo napsané „Samantha“.

Mám nebo nemám? Asi bych neměl, ale láká mě to. Láká mě vědět, o čem si tam píše. Nakonec jsem deník vzal do ruky a posadil se na její postel. Otevřel jsem ho asi v čtvrtce.

Bože. Proč ho jenom táta musel seznámit s Gomez?

Nedokážu s nimi vydržet v jedné místnosti. Pořád se jenom objímají a líbají.

Proč mě tak nenávidí?

Jak si nemohl nevšimnout, že jsem se k němu začala chovat hnusně až v době, kdy se objevila ona? Jinak jsem se k němu chovala mile.

Proč jsem mu jenom říkala, že ho nenávidím?

Miluji ho.

Nechtěla jsem věřit tomu, co jsem si právě přečetl. Ona mě miluje? Proč mi to neřekla? Pravda, nemohla. Nenávidím jí.

Položil jsem deník na stůl a šel se podívat, jestli je dole.

„Sam?“

„Neříkej mi Sam!“ nechápu, proč je na to tak háklivá.

„Nechtěla bys mi něco říct?“ nechápavě se na mě podívala.

„Vím to.“ znovu jsem se na mě nechápavě podívala.

„Četl jsem tvůj deník.“

„Jak jsi mohl? To je můj deník!“ zdůraznila to ‚můj‘ a se slzami v očích utekla ven. Rozběhl jsem se za ní. Otevřel jsem hlavní dveře. Seděla na zemi. Kapky deště na ní dopadali a jí to bylo zřejmě úplně jedno.

Šel jsem k ní a klekl si. „Prší, neměla bys tady být.“ chtěl jsem jí vzít na ruky.

„Nešahej na mě!“ křičela po mně. Ani nevím, proč jí chci pomoct. Prostě…něco se ve mně zlomilo. Ne, že bych jí začal snad miloval, ale ta nenávist…prostě je pryč.

„Nemůžeš zůstat na tom dešti!“ snažil jsem se po ní neřvat.

„Nechej mě, prosím na pokoji.“ zašeptala to. Normálně bych jí tady nechal, ale ted. Nevím, co mám udělat. Nemůžu jí tady nechat a zvláště potom, co jsem se dozvěděl.

Znovu jsem se jí pokusil vzít na ruky, bránila se, ale nakonec jsem jí vzal a odešel dovnitř. Nohou jsem zavřel dveře.

Omlouvám se, že včera nebyla část, ale neměla jsem vůbec čas.

Omlouvám se, že je ta část, tak krátká a o ničem, ale snažila jsem se rychle něco napsat, protože jsem dneska taky neměla zrovna čas, ale nechtěla jsem at jste dlouho bez části. Snad se vám to aspon trochu líbí.

Pro další část min. 5 vote, 30 reads a 2 komentáře. Jinak všechny komentáře potěší. Pokud chcete někdo věnovat část, napište si do komentářů.