Dear Diary.

10.

Věnováno: iiDarkRose

„Už mně pust, prosím.“ zašeptala skoro neslyšně. Postavil jsem jí na nohy.

„Co si myslíš, že se stane ted?“ nechápavě jsem se na ní podíval, i když to nevidí, protože má sklopenou hlavu.

„Cože?“ zeptal jsem jí.

„Co si myslíš, že stane, když sis přečetl můj deník.“ upřesnila svou odpověď.

„Nevím.“

„Tak já ti to řeknu.“ zvedla svou hlavu a podívala se na mě.  „Nic se nezmění! Vydržíme tady spolu, dokud se rodiče nevrátí a pak půjdu domů a vrátíme se zpátky ke svým životům!“ jakmile to dořekla, odešla do ‚svého‘ pokoje.

-SAMANTHA-

Utekla jsem do pokoje a zamkla se tam. Sjela jsem po dveřích na zem a začala brečet.

Nikdo mu nedovolil si ten deník přečíst. Proč jsem si ho jenom neschovala? Proč jsem ho musela nechat na tom blbém stole?

Vstala jsem ze země a vzala si deník. Posadila se na postel a začala psát.

Nevím, jestli má vůbec cenu si tenhle deník ještě psát. Justin ti ho totiž přečetl. Všechno ví. Tenhle deník miluji. Znamenal pro mě tolik. Jedině sem jsem si mohla zapisovat všechno. Vzpomínky, bolest, slzy a hezké momenty v mém životě. Ted je všechno pryč, protože tohle je naposledy, co jsem sem něco zapsala. Už to nemá cenu, když všechno stejně ví.

Schovala jsem deník, i když by bylo stejně jedno, kdybych si ho neschovala.

Už se těším, až se vrátí rodiče. Až se vrátím domu. Až nebudu muset být s ním. Nevím, jak dlouho to tady vydržím. Musím tady být ještě 3 týdny, i když možná bych mohla zavolat rodičům, jestli by nemohli přijet dříve, že se pořád jenom hádáme. Klidně bych i poslouchala ty jejích kecy o tom, jak jsem jim zničila dovolenou.

Vstala jsem z postele, odemkla, otevřela dveře, a když jsem jimi prošla, tak je zavřela. Šla jsem dolů po schodech, až jsem došla do obýváku, kde byl Justin.

„Můžeš mi vysvětlit, proč si za mnou vůbec šel?“

„Protože mi volal Scooter.“ čekala jsem, že bude pokračovat.

„A?“

„Ptal se, jak to tu zvládáme, tak jsem mu řekl, že je to celkem v pohodě, no to jsem nevěděl, co se stane.“

„I kdyby se to nestalo! Já tady s tebou nechci být?! Chápeš?!“ řvala jsem po něm a bylo mi to jedno.

„Tak to nechápu.“ nechápavě se na mě podíval.

„Tak to už je tvůj problém.“ převrátila jsem nad ním očima.

„Myslel jsem, že když někoho miluješ, tak s ním chceš být.“

„Tak to sis myslel špatně. Chtěla bych s tebou být, ale ty jsi mi ublížil a moc dobře to víš!“ otočila jsem se a utekla pryč, protože mi začaly téct slzy. Zamkla jsem se v pokoji a lehla si na postel. Dusila jsem se pláčem. Nešlo to zastavit. Chci jít už odsud pryč. Nechápu, proč tam musí být měsíc. Normální člověk jede na dovolenou na týden nebo dva. Jenomže mojí rodiče musí jet na měsíc. Měla bych jim zavolat a říct, že potřebuji, aby se vrátili. Nebo můžu udělat něco jiného. Můžu odsud utéct pryč. Ale kam? Grace. Vzala jsem si ze stolu mobil a napsala SMS.

Pro Grace: Šla jsi na tu párty nebo jsi doma? Odeslala jsem to a čekala na její odpověď.

Od Grace: Doma. Bez tebe by to nebylo ono. Proč? Usmála jsem se nad tím.