Dear Diary.

22.

Asi po půl hodině jsem slyšela klepaní na dveře.

„Sam, pust mě dovnitř.“ podle hlasu jsem poznala, že je to táta.

„Nechci s tebou mluvit!“ zařvala jsem na něho a doufala, že odejde.

„Musím s tebou nutně mluvit.“ Co ode mě čeká? Že mu otevřu a budeme se spolu bavit jako, když mi bylo 5?

„Už si semnou dneska mluvil dost.“ pronesla jsem klidně.

„Samantho! Pust mě okamžitě dovnitř!“

„Fajn!“ zařvala jsem dost nahlas. Vstala jsem z postele, otevřela dveře a zase se vrátila zpátky. Posadil se na postel a chvilku se na mě díval.

„To jsi tady přišel jenom proto, aby ses na mě díval?!“

„Ne. Přišel jsem ti říct, aby ses od Justina držela dále. Znám ho mnohem lépe než ty. On je špatný. Není to kluk pro tebe.“ nevěřícně jsem kroutila hlavu.

„A pro Selenu snad dobrý byl?!“

„Sam, ty to nechápeš. Oni k sobě patří. Varuji tě. Nechci, abys pak trpěla, ale oni si jsou souzení. Nakonec se k sobě vrátí a ty budeš ta, která mu hloupě naletěla.“ nemůžu uvěřit, že mi tohle říká vlastní táta.

„A ty nechápeš zase to, že se milujeme! On už Selenu nechce! Co je na tom, tak těžkého pochopit?!“ kdyby to nebyl můj táta, dala bych mu facku.

„Nechci se s tebou hádat, ale až tě pak odkopne, tak za mnou nechoď!“ odešel a třískl dveřmi.

„Ani bych za tebou nešla!“ zařvala jsem nahlas, aby mě slyšel. Slzy mi začaly stékat po tváři. Justin by mi tohle nikdy neudělal. Nelhal by mi. Znám ho dost dlouho a poznám na něm, kdy lže, i když jsem s ním skoro vůbec nebyla. Nechápu, jak mi tohle může říct vlastní táta. Zvláště ta poslední věta, byla vtipná. Nikdy jsem za ním z ničím nechodila a se zlomeným srdcem určitě taky ne.

Po chvilce jsem uslyšela znovu klepání.

„Jdi pryč!“ zařvala jsem, aniž bych věděla, kdo to je.

„To jsem já.“ Otevřely se dveře a v nich stála máma. Usmála se na mě, zavřela dveře a sedla si na postel.

„Jenom jsem ti chtěla říct, že vám to přeji. Uvidíš, že se táta uklidní a všechno bude v pořádku.“ Když to řekla, tak jsem si vzpomněla na písničku Be Alright. Na část, kde zpívá ‚Don’t worry, cause everythings gonna be alright‘ Jenom jsem se na ní usmála a ona po chvilce odešla.

***

Je další den, večer a já se chystám jít k Justinovi. Rodiče už spí. Naštěstí, protože čekat dalších nekonečných minut bych nevydržela. Šla jsem potichu po schodech, abych je náhodou neprobudila, což se nestane, protože oba dva mají tvrdé spaní. Potichu jsem otevřela hlavní dveře, prošla jimi a zase je potichu zavřela. Nadechla jsem se čerstvého vzduchu a rozběhla se k Justinovi. Během je to totiž rychlejší. Chci ho už vidět, i když jsem s ním byla 3 týdny, potřebuji ho vidět. Po pár minutách jsem už viděla jeho dům. Zastavila jsem se až před dveřmi. Pořádně jsem se nadechla a zazvonila. Po nekonečném čekání mi Justin konečně otevřel. Překvapivě se na mě podíval.

„Co-co tady děláš? Ví o tom-„

„Neví.“ přerušila jsem ho a usmála se. „Kdyby to věděl, tak by mě zabil.“ Odstoupil ode dveří a já prošla dovnitř, pak je zavřel. Chytil mě za ruku a otočil mě k němu.

„Chyběla jsi mi, princezno.“ zašeptal mi do ucha. Princezno mi naposledy, řekl táta.

„Ty mě taky.“ usmál jsem se na něho. Propletli jsme si prsty a jenom, tak se na sebe dívali. Bylo nám jedno, že tam stojíme už snad přes půl hodiny. Mám štěstí. Co by za tohle dalo miliony dívek. Zatímco jím se o něm zdá každou noc, on je tady se mnou, s holkou, kterou nenáviděl.

***

„Za chvilku už budu muset jít.“ řekla jsem smutně. Už jsem tady sice 3 hodiny, ale kdo ví, jak dlouho ho neuvidím.

„Nemusíš.“

„Musím. Jinak to táta zjistí a zabije mě.“ smutně se na mě podíval.

„Ale zase přijdeš, že jo?“

„Určitě. Hned, jak to půjde.“ usmála jsem se na něho a rozloučila se s ním.

Podívala jsem se na mobil, který ukazoval, že je 01: 30. Super, takže není šance, že by se to rodiče dozvěděli, protože každý normální člověk spí. Schovala jsem mobil a rozběhla se směrem domů. Pomalu jsem odemkla dům a potichu otevřela dveře. Zase je za sebou zavřela a šla směrem k sobě do pokoje.

„Kde jsi byla?!“ zastavila jsem se a podívala se za hlasem. Táta. Srdce mi bušilo, tak jako nikdy.

„Byla jsem se projít.“ řekla jsem, když jsem za ním došla do kuchyně.

„V 1 ráno?!“

„A co jsem jako měla dělat, když jsem nemohla spát?!“

„Neřvi po mně. A teď běž spát, ráno si o tom ještě promluvíme.“ otočila jsem se a šla do svého pokoje. Pro jistotu se zamkla, kdyby si to rozmyslel a chtěl si o tom promluvit už teď. Převlékla se do pyžama. Lehla si do postele a s myšlenkami na Justina usnula.

Nikdo si nenapsal, že chce věnování. Takže pokud někdo chce, tak si napište do komentáře. 

Pro další část min. 6 vote, 60 reads a 4 komentáře.