Dear Diary.

23.

Věnováno: petrakova

Seděla jsem u stolu a snídala s rodiči. Čekám na to, až začne mluvit o včerejší o noci. Spíše ránu.

“Takže, co mi řekneš k té tvé noční vycházce?” podíval se na mě a přestal snídat.

“Nic.” odpověděla jsem mu a drze se na něho usmála.

“Chovej se slušně.” pohrozil mi prstem jako malému dítěti. “Nepřijde mi normální, že jde někdo ven v 1 v noci.”

“A co jsem měla dělat?! Převracet se celou noc v posteli, protože jsem nemohla usnout?!”

“Nezvyšuj na mě hlas!”

“Divím se, že ti nevadí to, že vůbec žiju.” neskutečně mi leze na nervy. Ano vím, že je to můj táta a neměla bych se k němu takhle chovat, ale já si nemůžu pomoct. To on řekl, že u Justina musím být. Kdyby vlastně nebylo ho, tak by se do mě nikdy nezamiloval.

“Říkám ti naposledy, abys nebyla drzá. A doufám, že dnešní noc se nebude už opakovat.” Tam tím si nejsem jistí.

“Fajn.” zalhala jsem a doufala, že mi věří.

“Dobře.” řekl a usmál se.

Vstala jsem a odešla do svého pokoje.

***

Už jsou to 2, co jsem neviděla Justina. Nemohla jsem nikam chodit. Spíše radši jsem nikam nechodila. Táta to pořád řešil, tak jsem chtěla, aby trochu zchladl. Snad už na to zapomněl. Je 7 ráno a já se “chystám” jít běhat. Samozřejmě, že půjdu za Justinem. Doufám, že mě nezabije za to, že ho tak brzo probudím.

Šla jsem, až jsem došla k hlavním dveřím. Když jsem je začala otevírat, tak na mě promluvil táta.

“Kam si myslíš, že jdeš?!” zeptal se mě. To už jako v životě nebudu moct nikam jít? Otočila jsem se na něho.

“Jdu si zaběhat. Už jsem dlouho nebyla.” pokusila jsem se o úsměv.

“Co tak najednou?”

“Už jsem dlouho nebyla.”

“Fajn. Doufám, že nebudeš běžet 2 hodiny.”

“Neboj se.” usmála jsem se na něho a šla pryč. Uff, tak to bylo o fous. Podívala jsem se kolik je hodin, abych doopravdy “neběžela” 2 hodiny. Mobil ukazoval, že je 07: 15. Páni, to mě táta zdržel 15 minut? Schovala jsem mobil a začala běhat k Justinovi. Když jsem doběhla k jeho domu, tak jsem se pořádně nadechla a zazvonila. Jenom jsem slyšela Justinův hlas.

“Který idiot mě budí?!” otevřel dveře a podíval se na mě.

“Sam? Co tady děláš? Neutekla jsi zase, že ne?”

“Taky tě ráda vidím.” se smíchem jsem vstoupila do jeho domu.

“Moc dlouho tady být nemůžu. Tátovi jsem nakecala, že jsem šla běhat.”

“Víš o tom, že ti to sluší?” zeptal se mě s úsměvem na rtech.

“Nevím.” sklopila jsem hlavu, aby neviděl, že se červenám.

“Jsi strašně sebekritická. S tím musíme něco udělat.” zvedl mi hlavu a políbil mě na čelo.

“A co s tím chceš udělat?”

“Každý den ti budu říkat, jak jsi krásná a pak si to začneš myslet taky.”

“Nemusíš mi to říkat.”

“Musím. Jinak si to nebudeš myslet. Kluci jsou od toho, aby vám to říkali.” objal mě a já chtěla, at mě už nikdy nepustí. Jenomže jsem věděla, že musím jít domů.

“Musím už jít. Tátovi by přišlo divné, co tady dělám, tak dlouho.” smutně jsem mu řekla a Justin mě pohladil po obličeji. Spojil naše rty v jedno a po chvilce jsem začala spolupracovat. Připadalo mi to, že to trvá snad navěky. No, když nám došel dech, tak jsme se od sebe odtáhli a ten dokonalý okamžik skončil.

Rozloučila jsem se s Justinem a rychle utíkala domů.

“Jsem doma!” zařvala jsem, aby mě slyšeli rodiče.

“Fajn.” zařval mi na zpět táta a já jsem odešla do svého pokoje. Lehla jsem si na postel a poslouchala pořád dokola cédéčko Believe.

Pro další část min. 6 vote, 60 reads a 4 komentáře.

Pokud chcete věnování, tak si napište do komentáře.

Vím, že část není moc dlouhá, ale nemám moc času. Příště bude doufám, delší.