Dear Diary.

2 - 7.

“Necháme to na ráno, ano?” zeptala jsem se ho a pokusila se o úsměv.

“Dobře.” řekl a já jsem se šla převléct. Otevřela jsem skřín a vytáhla si pyžamo. Věděla jsem, že si tu mám něco nechat. Je dobře, že jsem tak udělala. Převlékla jsem se a šla za Justinem, který už ležel v posteli. Lehla jsem si vedle něho a hlavu si položila na něho.

“Věřím, že se rozhodneš správně.” zašeptal a políbil mě na čelo.

Popravdě vůbec nevím, co mu ráno řeknu. Ano nebo ne? Mám se k němu znova nastěhovat? Do rána zbývá pár hodin a já pořád nevím, co mu řeknu. Miluji ho, ale ty problémy se jenom tak nevyřeší. Nechci se každý den hádat kvůli blbostem.

Podívala jsem se na Justina, který už dávno spí.

Po nekonečném převalování jsem konečně usnula a možná, že to byla chyba, kvůli toho snu, který se mi zdál.

“Jak jsi mohl?! Řekl jsi, slíbil jsi mi, že už to nikdy neuděláš! Jednou jsem ti to odpustila, ale víckrát už ne! Tohle je náš konec!” křičela jsem po Justinovi. Slzy mi tekli po tváří a bylo mi jedno, že mě viděl, jak zlomená kvůli něho jsem.

“Bože, Sam ty kvůli toho naděláš.” řekl naprosto v pohodě.

“Já kvůli toho nadělám?! Každý den jsi někde v baru a spíš s kdo ví vím! Kašleš na mě, kašleš na Beliebers, kašleš na rodinu! Kašleš na všechny!” Připadá mi, že mě vůbec nevnímá.

“Odcházím. Sbohem.” řekla jsem a odešla pryč.

Probudila jsem se celá zpocená. Nenávidím takové sny. Sny o kterých nevíš, jestli se jednou nestanou. Sny kvůli kterým nemůžeš spát. Sny se kterých máš strach.

Opatrně jsem vstala z postele, abych neprobudila Justina. Šla jsem potichu po schodech, až jsem došla do kuchyně. Z ledničky jsem vytáhla pomerančový džus, vzala jsem si skleničku a nalila do ní džus. Když jsem se chtěla napít, tak mi sklenička vypadla z ruky, spadla na zem a rozbila na kousky. Kousky štěstí nebo kousky smůly?

“Jsi v pohodě?” zvedla jsem hlavu, když jsem uslyšela Justina.

“Co? Jo. Jenom mi upadla sklenička.” falešně jsem se na něj usmála. Přistoupil blíže ke mě.

“Celá se třeseš. Co se stalo?” podíval se mi hluboko do očí.

“Měla jsem sen. Spíše noční můru.”

“O čem se ti zdálo?”

“Odešla jsem od tebe, navždycky. Protože jsi mě podváděl a kašlal si na mě i Beliebers. Zajímal ses jenom o sebe a o nikoho jiného.” sklopila jsem hlavu. Zvedl mi hlavu a celou dobu se díval do očí.

“Byl to jenom blbý sen. Nikdy bych tě nepodvedl. Nikdy bych na tebe a Beliebers nezačal kašlat. Jste moje všechno.” řekl a objal mě.

“Měli by jsme jít spát.” řekl, chytil mě za ruku a vedl nahoru. Lehli jsme si a po pár minutách jsme oba dva usnuli. Tentokrát se mi naštěstí už nic hrozného nezdálo. Vlastně se mi nezdálo nic. Možná, že to bylo dobře. Nenávidím sny ve, kterých se děje něco špatného. Sny se špatným koncem, ale mají sny vlastně konec?

Probudila jsem se, protože jsem cítila Justinův pohled. Usmál se na mě, tak jsem se na něj usmála taky.

Vstala jsem z postele. “Kam jdeš?” otočila jsem se na něj a odpověděl mu: “Převléct se.”

Vzala jsem si oblečení a převlékla se. Po chvilce vstal i Justin a také se převlékl. Přistoupil blíže ke mě, chytil mě za ruku a zeptal se: “Jak se rozhodla? Vrátíš se nebo ne?”

A je to tady. Otázka na, kterou neznám odpověď. Budu vůbec někdy znát odpověď? Stojím před ním, dívám se na něho, jak čeká na mou odpověď a já přitom netuším, co mu řeknu. Oba dva mlčíme. Zatím co on netrpělivě čeká na mou odpověď, já nad tou odpovědí teprve přemýšlím. Čekám, jestli se náhodou neprobudím a nezjistím, že je to všechno jenom sen. Probudím se vedle Justina. Oba dva budeme šťastní a nikdy jsme se nepohádali, nikdy jsem od něho neodešla. Oh, počkat. Ono je to všechno realita.

“Ano nebo ne?” zeptal se znovu. Dívali jsem se z očí do očí.

Nadechla jsem se a konečně mu odpověděla. “Ne.” zašeptala jsem to, protože jsem cítila slzy. Pustil mi ruku.

“Fajn. Rozhodla ses sama. Tohle je definitivní konec!” zdůraznil to definitivní. Podívala jsem se na něho, měl slzy v očích stejně jako já.

“Já - Já...Nechci, aby to takhle skončilo...Myslím...Nemyslela...Nechtěla jsem, abys to pochopil takhle.” řekla jsem smutně a celou dobu ho sledovala.

“Ne? A jak si myslela, že to pochopím?!”

“Myslela jsem, že chápeš, že potřebujeme pauzu.”

“Jak vidíš, tak to nechápu!”

“Fajn. Je definitivní konec! Můžeš se vrátit k Seleně, stejně na to čeká!” zařvala jsem po něm a se slzami v očích se rozběhla domů.

Justin /krátké/

Nechápu jí. Miluje mě, ale nechce mě? A proč bych se měl vracet k Seleně? Protože si to přeje Selena? Protože si to přeje Scooter? Není snad hlavní, co si přeji já? Ví, jak moc jí miluji, že bych jí nikdy neublížil, ale i přesto mi nevěří. Co se stalo? Kde jsou ty doby, kdy mi věřila?

Je to definitivní. Přestávám o ní bojovat.

Předem se chci omluvit, že část nebyla tak dlouho. 7 nebo 6 dní :( Ale znáte to, někdy prostě na psaní nemáte náladu.

Pro další část min. 10 votes, 70 reads a 5 komentářů. Děkuji za 7 komentářů na minulé části.

Uvěodmuji, že mě zabijete. Ale musíte věřit, že všechno dopadne dobře. Kdo ví? Budou spolu nebo nebudou? Najdou si k sobě zase cestu?