Dear Diary.

2 - 2.

Najednou mě někdo chytil a zezadu objal. Samozřejmě, že to byl Justin, protože nikdo jiný tady není.

 

“Snad jsi nechtěla odejít bez rozloučení.” zašeptal mi do ucha a já se otočila.

 

“Myslela jsem si, že o to nestojíš.”

 

“Jak sis to mohla myslet?”

 

“Nikde jsi nebyl a myslela jsem si, že jsi naštvaný. Nechtěla jsem, aby ses naštval ještě více, tak jsem chtěla už radši jít.”

 

“Ano, naštvaný jsem. Ale bez rozloučení bych tě nenechal odejít.” usmál se na mě. “Jenom mi slib, že se ke mě vrátíš.”

 

“Slibuji.” objali jsme a stáli tam snad 5 minut. Nevadilo mi to. I kdyby jsme tam takhle stáli po zbytek našich životu, tak by mi to nevadilo.

 

“Už musím.” řekla jsem a odtáhla se od něho.

 

“Vrat se brzo.” řekl mi, když jsem zavírala dveře. Vyrazila jsem domů k rodičům. Doufám, že jim to nebude vadit. No, nejvíce jim bude vadit to, že mi to říkali. Věděla jsem, že i v našem vztahu budou jednou problémy, ale myslela jsem, že to bude později. Po 5 letech nebo možná ještě později. Rozhodně jsem netušila, že to bude už po roce. Vlastně jsem doufala, že nikdy mít problemy mít nebudeme.  

 

Po chvilce jsem stála před domem rodičů.  Zazvonila jsem a čekala než mi někdo otevře.  Nikdo neotvíral.  Když jsem chtěla znovu zazvonit, tak mi otevřela máma. Překvapeně se na mě podívala.

 

"Co tady děláš, Sam?" zeptala se a pustila mě dovnitř.  

 

"Mohla bych tady zase nějakou dobu bydlet?" zeptala jsem a netrpělivě čekala na její odpověď.  

 

"Samozřejmě. " oddychla jsem a poděkovala.  Když jsem došla do obýváku, myslela jsem, že snad omdlím. Seděla tam Grace a na rukách měla miminko. Předpokládám,  že její.   Nastalo trapné ticho. Nikdo z nás nic neříkal a jenom jsme se na sebe dívali. Dívala jsem na mámu a doufala,  že umí číst myšlenky.  Nechápu,  co tady dělá.  Řekla jsem rodičům,  že nechci, aby tady ještě někdy vstoupila. Vím,  že je to jejich dům,  že tady nebydlím,  ale i tak jsem čekala,  že mě pochopí. Pro mě taky není zrovna lehké,  že jsem přišla o svou jedinou nejlepší kamarádku.  

 

"Co tady dělá? " přerušila jsem trapné ticho. Dívala jsem se z mámy na Grace a čekala,  jestli mi jedna z nich odpoví.

 

"Tvoje máma mi hlídá Joshe." odpověděla mi Grace.  Usoudila jsem, že Josh bude její syn. "Ale neboj se. Už jdu." dodala a postavila se.

 

"Nemusíš ještě jít." řekla máma.

 

"Ne, musím." řekla a pomalu odcházela.

 

"Jak myslíš. " řekla máma a  šla jí doprovodit ven. Po chvilce se vrátila.  

 

Proč jí hlídáš její dítě?" zdůraznila jsem to jeji.

 

"Protože nikoho jiného nemá."

 

"Mami,  já vím, že  to máš v povaze. Pomáhat ostatním,  ale ona si to nezaslouží. Je to její chyba. Neměla lézt do postele s cizím klukem."

 

"Jak cizím? " zeptala se mě.  

 

"Ty to nevíš?  Vyspala se s klukem,  kterého nezná. " Máma se na mě dívala a nic neříkala.

 

“Sam?” řekl překvapeně táta, když přišel dolů a uviděl mě tam. Podíval se na kufr, který stál vedle mě.

 

“Vy jste se rozešli?” překvapeně se mě zeptal a posadil se.

 

“Ne. Dali jsme si pauzu.” řekla jsem a taky se posadila.

 

“Nastaly problémy? Říkal jsem vám to.” A už je to tady. Nastane dlouhý monolog o tom, jak mi to říkal.

 

“Byla jsem u toho, když jsi mi to říkal.”

 

“Mě přijde, že spíše ne. Kdyby jo, tak bys mě poslechla.”

 

“To se chceš vážně hádat? Jedna hádka mi už dneska stačila?!” zařvala jsem po něm, vzala si kufr a odešla do svého pokoje. Vybalila jsem si věci a dala je do skříně. Ve skříni jsem našla jsem starý deník do, kterého jsem už přes rok nic nenapsala. Začala jsem si v něm číst. Bylo to zvláštní, protože jsem si do něho psala jenom v době, když mě Justin nenáviděl. Nikdy předtím jsem si deník nepsala. Našla jsem propisku a začala psát.

 

Už je rok, co jsem si sem nic nenapsala. Po tom, co si ho přečetl Justin to bylo zbytečné. Ve skutečnosti mi to vlastně změnila život. Když si přečetl, že jsem do něho byla celou dobu zamilovaná, začal se ke mě chovat jinak. Hezky. Ano, pořád mě nenáviděl, ale nedával to tak najevo.

Nikdy bych nečekala, že to stane, ale zamiloval se do mě. Chodili jsem spolu. Vlastně pořád chodíme. Jenom jsme si dali menší pauza, protože máme problémy. Doufám, že nám to může. Musí nám to pomoct, protože jinak náš vztah nebude lepší a budeme se nadále hádat a to by spělo k našemu rozchodu a to doopravdy nechci.

 

‘Pro dnešek to stačí’ řekla jsem si v hlavě a schovala deník i propisku.

Nemůžu uvěřit, že ten rok tak rychle uběhl. Pamatuji si, jak jsem stála před jeho domem a čekala, až mi otevře. Jak mě hned naštval. Jak si ze mě dělal srandu. A ted už uběhl od toho všeho rok. Rozhodně bych to nechtěla změnit. Bez těch hádek bych se obešla, ale to už vztahům prostě patří.

Pro další část min. 6 vote, 60 reads a 4 komentáře. Věnování si vybírám sama.

Všem přeji štastný nový rok 2014. Hodně štěstí, zdráví a lásky. Doufám, že se nám všem splní sen a konečně potkáme Justina. I když je to asi nemožné, když bude mít pauzu. Ale musíme věřit.

Rok 2013 rozhodně nepatřil k těm nejlepším, ale našla jsem wattped a za to jsem ráda.