Dear Diary.

2 - 12.

Tělo Jessici pomalu dopadlo na zem. Zůstala ležet na zemi. Jediná záchrana byl Scooter. Jenomže ten seděl v pracovně a vnímal jenom svoje myšlenky. Asi po 10 minutách dostal žízeň, tak šel do kuchyně a když procházel obývákem, uviděl na zemi ležet jeho dlouholetou manželku. Okamžitě zavolal sanitku a čekal než přijedou. Po necelých 5 minutách už byli v sanitce na cestě do nemocnice. Po chvilce už byli v nemocnici. Jessicu okamžitě vzali na vyšetření a Scooter čekal v čekárně. Když si uvědomil, že by měl zavolat Sam, okamžitě si vytáhl mobil a vytočil její číslo.

SAMANTHA

Bylo 10 večer, když jsem uslyšel zvonit svůj mobil. Neochotně jsem ho vzala, aniž bych věděla kdo volá.

"Prosím?" zeptala jsem se a čekala na odpověď.

"Sam? Má-máma je v nemocnici... Přijed sem." Nemohla jsem věřit jeho slovům? Máma je v nemocnici? Jak může být v nemocnici? Začali mi téct slzy a Justin se na mě nechápavě díval. Ukončila jsem hovor a snažila se uklidnit.

"M-m-máma je v n-nemocnici." řekla jsem, když jsem se aspoň trochu uklidnila.

"Co se jí stalo?" zeptal se Justin vystrašeně.

"Nevím. Musíme za ní jet." řekla jsem a šla se okamžitě převléct, Justin taky.

Šli jsme do auta, rychle nasedli a jeli do nemocnice. Po 15 minutách jsem konečně uviděla budovu nemocnice. Vystoupila jsem a ani nečekala na Justina. Nemusela jsem se ani ptát na informacích, protože jsem tátu hned uviděla. Seděl bezmocně na židli a tekli mu slzy. Nehýbal se a jenom se díval před sebe. Posadila jsem se vedle něho a chytili ho za ruku. Oba jsme seděli se slzami v očích a čekali na to, co se stane. Po chvilce už vedle nás seděl i Justin. Hladil mě po zádech a mě to trochu uklidňovalo.

"Nechápu to. Byla v pohodě a pak-pak tam ležela na zemi..." na více slov se táta nezmohl.

Bála jsem se toho, co nám řekne doktor. Máma nebyla nemocná snad za celý život. Minimálně 10 let neměla ni chřipku! Bože, at už ten doktor vyleze a řekne nám, co se stalo. Moje prosba byla vyslyšena, protože doktor vyšel a šel k nám. Jeho výraz...nebyl zrovna nejlepší.

"Pan Braun?" zeptal se a táta přikývl.

"Je mi to líto, ale vaše manželka byla už dlouhodobě nemocná se srdcem a nechtěla, aby to někdo věděl. Je mi líto, ale nepřežila. Podlehla své nemoci." podal tátovi ruku.

"Upřímnou soustrast."

Ne, to nemůže být pravda. Máma neumřela, pořád je naživu. Určitě je tohle jenom nějaký nevydařený vtip. Máma byla ještě včera úplně v pohodě. Smála se a byla štastná... Ne, ne, ne! Nevěřím tomu, že by mě máma takhle opustila bez rozloučení! Mami, chybíš mi už ted...

Brečela jsem, Justin mě objímal, ale bylo to k ničemu, protože mi to vůbec nepomáhalo. Snažil se mě uklidnit, ale copak v byste se dokázali uklidnit, kdybyste se dozvěděli, že vám právě umřela máma, kterou jste nadevšecko milovali?

Táta na tom byl ještě hůře než já. Seděl na židli, díval se do blba a vůbec nevnímal okolí. Vypadal jako troska. Ale jak by měl vypadat, když mu zemřela žena, kterou tak strašně miloval? Byli spolu 21 let. 21 let krásného manželství. Vždycky mi máma vyprávěla, jak potkala tátu na střední. Miluji ten příběh, ale už ho od ní nikdy neuslyším. Už nikdy neuslyším její nádherný hlas, který mě dokázal vždy uklidnit. Už jí nikdy neuvidím...

Bože prosím, vrat mi ji.

Tohle asi nikdo nečekal co? Asi mě ted zabijete, ale potřebovala jsem to takhle udělat. Jinak to opravdu nešlo.

Moc se mi to nepovedlo a nejsem s tím spokojena, ale doufám, že se vám líbí.

Mamka mě zase pustila na PC, ale úplně z jiného důvodu :D Nevadí no.

Na minulé části byli jenom 4 komentáře... Trochu mě to zklamalo, protože jindy bývá i 10...

Doufám, že jste si část užili. A ještě vám chci říct, že nevím kdy bude další. Možná zítra? Nevím. Klidně se může stát, že zase nebude skoro měsíc.. Ale budu se snažit jí napsat, co nejdříve.