Siblings? Never!

Je mi líto

Po 10ti minutách mě vyhodilo aro.

„Dohajzlu." Zařval jsem a kopl do zdi.

„Kim!" Vzpomněl jsem si. Rozeběhl jsem se k pokoji, když jsem tam vtrhl, zjistil jsem, že pořád spí. Alespoň, že tak. Neví nic o Emily a nemůže se zhroutit ještě víc.

Seděl jsem a koukal na ní. Vypadala tak nevinně a roztomile.

Napadlo mě, že když Kim spí zajdu za tátou. Včera se prý probudil, ale já neměl sílu za ním jít.

Vydal jsem se teda na pokoj E 14.

„Tati?" Řekl jsem a otevřel dveře.

„Chrisi." Řekl chraplavým hlasem a usmál se.

„Jsem rád, že jsi v pořádku." Řekl jsem a šel ho obejmout.

„Emily? Jak je na tom?" Zeptal se.

„Ta je...je v pořádku." Zalhal jsem. Teď jsem mu nemohl říct pravdu.

„Kde je Kim?"

„Je tady, teda, je tady na pokoji. Ve škole omdlela, ale je v pořádku"

Ťuk ťuk...

„Dále." Řekl jsem.

„Dobrý den, pane," Zarazil se a koukl do karty co přinesl, „Moone. Tak jak to tak vypadá jste v pořádku. Máte zlomenou levou nohu a naraženou také levou ruku. Všechna vyšetření proběhla v pořádku, ale teď ta smutná zpráva." Řekl a já věděl co tím myslí.

„Doktore, myslíte, že by jsme si mohly promluvit o samotě?" Řekl jsem a bez odpovědi se vydal ven z pokoje.

„Hned se vrátím." Řekl jsem směrem k tátovi.

„Promiňte, ale jestli mu chcete říct něco o paní Sprintové, prosím řekněte to nejdříve mně." Řekl jsem.

„Emily Sprintová utrpěla velice vážná poranění. Měla krvácení do břicha, roztrhlou ledvinu, kterou jsme museli vyoperovat a před chvíli měla zástavu srdce. Podařilo se nám jí dostat zpět, ale je možné, že bude mít nějaké následky. Opět skončila v kómatu." 

„Prosím, neříkejte to tátovi. Zhroutil by se a to samé Kim, její dcera. Řeknu jim to, ale nějak šetrněji." Řekl jsem.

„Dobře, nashle." Řekl a odešel.

Vrátil jsem se k tátovi, ale všiml jsem si, že usnul, tak jsem odešel a vrátil se ke Kim.

Kim

Probudila jsem se a viděla bíle stěny. Sakra já jsem v nemocnici? Pomyslela jsem si.

Chvíli jsem ležela a pak se otevřeli dveře.

„Kde si byl?" Zeptala jsem se Chrise, když vešel.

„Byl jsem obejít rodiče." Usmál se, „Jak ti je?"

„Už dobrý. Co máma a Daniel?" Zeptala jsem se.

„Oba jsou v pořádku, ale" Přestal.

„Ale co? Chrisi mluv!" Řekla jsem.

„Tvoje máma, on, měla zástavu."

„Ne, ne prosím neříkej mi, že umřela. Ne!" Začala jsem řvát a brečet.

„Kim, Kim, neboj je v pořádku, ale je v kómatu." Řekl. Vstal a šel ke mně. Objal mě a já jeho. Brečela jsem jako ještě nikdy.

„Bude v pořádku. Uvidíš." Zašeptal.

„Nemůžu přijd i o mámu, stačí, že jsem přišla o tátu."

„Shhh...to bude dobrý, všechno dobře dopadne." Dal mi pusu do vlasu a lehl si ke mně.

Brečela jsem ještě deset minut, ale pak jsem začala usínat. Byla jsem unavená a bolela mě hlava. Usla jsem a nic nevnímala.

****

Já být na Kimiiným místě, tak ani nevím co dělat. 😢

Tam ♥