Siblings? Never!

Je to tu! #1

Menší poznámka. Přestupujeme z minulého času do přítomného. Na konci příběhu se dozvíte proč to bylo takhle psané a proč je to najednou takhle.
****
1 year later
Kdo by to čekal. Dneska je můj den D. Víte proč? Dneska maturuju. Ano je to tak. Uteklo to hrozne rychle. Jako by to bylo včera co jsem se přestěhovala a přestoupila.

Ráno vstávám v dobré náladě. Je něco okolo 8 ráno a já mám být v 11am u školy. Vstanu a jdu si dát sprchu, při které si umyju hlavu. Poté jdu do šatny najít ty pravé šaty. Šatů mám spoustu, ale nevím, které si mám vzít. Snad deset minut se přehrabuju ve skříni a převlékám se z jedněch šatů do druhých, ale žádném se mi na dnešek nelíbí.

„Doháje." Řeknu.

„Kim, už jsi oblečená?" Vejde do pokoje mamka.

„Ne, nejsem," Řeknu zoufale, „Už fakt nevím co si obléct."

„Zkus tohle." Podá mi obal, ve kterém jsou šaty.

„Páni mami, ty jsou nádherné." Řeknu.

„Tak si je běž obléct." Jdu se tedy obléknout a musím říct, že ty šaty jsou úžasné. Krásně mi přilehly na tělo a obkreslily ho.

„Vypadáš jako princezna, pojď udělám ti něco s vlasy a nalíčím tě." Řekne mi mamka a posadí mě k toaletce. Než stihnu cokoliv říct už mi fouká hlavu, poté konečky natočí a nakonec mi dá sponu do vlasů.

„Tak co teď s tebou? Hmm...asi stříbrné líčení, trošku jemnější a linku. To bude dokonalé." Rozvrhuje si všechno.

Konečný look vypadá neuvěřitelně. Vážně si připadám jak princezna jen s krátkými šaty.

„Páni, to už je tolik hodin? Musíme sebou pohnout nebo to nestihneme." Řekne, když se koukne na hodinky.

Obuji si bílé otevřené boty na podpatku, vezmu své psaníčko a jdu pomalu dolů, kde už čeká můj doprovod, jak jinak než Chris.

„Vypadáš nádherně." Řekne a políbí mě do vlasů.

„Děkuju."

„Tak jo, děcka," Začne Dan, tomu jak nás nazval se musíme zasmát, „já s Em přijedeme později, musíme se ještě připravit."

„Kim, teda, budoucí maturantko, můžeme?" Zeptá se Chris.

„Jo." Příjmu rámě, které mi nabídne a společně jdeme do auta.

„Nemůžu uvěřit tomu, že dneska budu oficiální maturantka." Řeknu nadšeně.

„To já taky ne, uteklo to strašně rychle."

„To teda."

****
Je normální, že se mi chce brečet, protože tenhle příběh se stal mojí součástí a on pomalu končí? Bude to rok co jsem ho začala psát a nikdy bych něvěřila co jsem za ten rok dokázala. Moc Vám všem děkuju.  Asi se mi proste jsem nechce věřit tomu, že bude konec a na druhy díl si ještě chvíli počkáme.

Tam ♥