Siblings? Never!

Závod

Dneska byl ten den kdy jsme se vraceli domů. Strávili jsme tu zhruba tři týdny.

Zabalila jsem poslední tričko na spaní a šla za Chrisem, který byl opět v ateliéru.

„Tak co? Jedem?" Zeptala jsem se.

„Jo." Usmál se a šel za mnou.

Vypl elektriku, zamkl a my mohli vyrazit dolů z kopce, pod kterým čekaly naše auta. Teda Chrisovo a mámino. Jo za ty tři týdny se po něm ani neptala. Nějak bez něj přežila.

„Pojedeš hezky za mnou, hlavně opatrně." Řekl mi Chris před tím než jsem nastoupila do auta.

„Hele zvládla jsem to sem, zvládnu to i odsud." Mrkla jsem na něj a nasedla do auta.

Chris vyjel a já hned za ním. Jela jsem poslušně za ním jak říkal.

Po hodině jsme zastavili na pumpě. Seděla jsem pořád v autě a čekala co se bude dít.

Ťuk, ťuk.

Zvedla jsem pohled od mobilu a koukla se na rušitele mého klidu, neklidu.

„Ty nevylezeš?" Zeptal se.

„Víš, že ani ne." Vyplázla jsem na něj jazyk.

„Chceš pití nebo něco k jídlu?" Zeptal se.

„Vodu, díky." Zavřela jsem okýnko a vrátila se zpět k mobilu.

Kat: Ahoj Kim, tak co jak si užíváš prázdniny?

S holkama už jsme byly v pohodě, ale kluci nevím. Nikdo z nich mi nepsala a já se vtírat nehodlala.

Kim: Právě sedím v autě a čekám na pití. :P

Kat: Ono má nožičky, že přiťape? :D

Kim: By ses divila co je tady v Austrálii možný. :D

„Kim otevřeš to okno?" Zavolal na mě Chris.

„Měla bych?"

„Pokud chceš pití." Řekl a ukázal na pití v ruce.

Stáhla jsem okýnko a vzala si od Chrise vodu.

„Za půl hodiny by jsme měli být doma pokud na to šlápneme." Řekl Chris.

„Závod?"

„Zapomeň, ještě se ti něco stane."

„Hele, s klukama už jsme závodili několikrát a divil by ses kolikrát jsem vyhrála."

„Jednou." Zasmál se.

„Ještě si to vynásob třemi."

„Tak to ti nevěřím, že jsi třikrát vyhrála."

„Tak si nevěř." Zavřela jsem okýnko a nastartovala

„Uvidíme jestli mi uvěříš nebo ne." Řekla jsem si pro sebe.

Vyjela jsem na dálnici a na Chrise nečekala. Cestu odtud jsem už znala, takže by to mělo jít. Sešlápla jsem plyn, a když se ručička tachometru zvedla na 200km rychlosti, usmála jsem se. Jela jsem v klidu, předjížděla auta a kontrolovala zrcátko, jestli se za mnou neobjevilo BMW m4 v černé barvě, ale nikde. Předjela jsem si nějakého dědu, který na mě zatroubil, jenže to jsem úplně vyignorovala. Začala jsem se soustředit na zatáčku, ze které se vyřítil Chris.

„To si děláš prdel!" Zatroubila jsem na něj a on mi jen zamával z okýnka. Přidala jsem plyn a srovnala se vedle něj. Viděl mě, ale jen na mě koukl, zamával mi a byl pryč. Přesně tohle mi udělal kdysi Kevin a Kyle mi přes mobil radil jak ho předjet. No jo jenže kdysi jsme byly na prázdně silnici, ale teď tu byly auta. Nezbývalo mi nic jiného než přidat plyn a předjet auta. Za chvíli už jsem se dostávala ke Chrisovi, který přidal plyn, jenže to já taky. Zbýval poslední úsek dálnice, pak už jsme měli zahýbat. Pokud by se mi teď podařilo Chrise předjet, vyhrála bych. Asi se nade mnou bůh slitoval, protože aut tady bylo minimum. Vjela jsem do druhého pruhu a opět přidala plyn. Kdyby to někoho zajímalo jela jsem 240 km rychlostí. Soustředila jsem se jen na to abych Chrise předjela. Koukla jsem před sebe a uviděla zatáčku, ke které jsem se potřebovala dostat jako první. Chris o té zatáčce věděl také, jenže nevěděl jaký mám plán. Tak jo, teď nebo nikdy. Sešlápla jsem plyn až k zemi a zamávala Chrisovi. Než stačil cokoliv udělat jela jsem před ním a strhávala volant doleva. Sjela jsem z dálnice a objevila se na klasické silnici. Na sedadle spolujezdce mi začal zvonit mobil a můžete hádat kdo mi volal.

„Jaké to je prohrát?" Zasmála jsem se.

„Ještě jsem neprohrál." Řekl a zavěsil.

Ve zpětném zrcátku jsem ho pořád kontrolovala a při tom se snažila do navigace naťukat nejrychlejší cestu k nám domů.

„Bingo!" Řekla jsem, když se mi objevila cesta, kterou jsem hledala.

Navigace mi našla nejrychlejší cestu stačí, když bych teď zatočila doleva a Chris jel pořád rovně získala bych náskok. Fajn... tři... dva... jedna... zkontrolovala jsem Chrise, a když si všimnu, že zrovna kouká na domy okolo zatočila jsem doleva. Chrise jsem za sebou neviděla, takže asi nezahnul. Podle navigace se dostanu k bráně, nahlásím jméno a dojedu k naší vile. Chrisovo auto jsem nikde neviděla. Pomocí mobilu jsem otevřela  garáž a zaparkovala. Nic... jen Danielovo auto.

„Že bych vyhrála." Řekla jsem si.

Vylezla jsem z auta a odemkla dveře z garáže do vily.

„Halo?" Zavolala jsem.

„Halo." Ozvalo se mi u hlavy.

„Mami," Otočila jsem se, „víš jak jsem se lekla." Zasmála jsem se a objala jí.

„Ke máš Chrise?" Zeptala se.

„Já fakt vyhrála?" Zeptala jsem se.

„Co jsi vyhrála?"

„Nic. Jo a Chris... ehm ten tu bude za chvíli." Odešla jsem do pokoje a vybalila si věci. Nějaké jsem dala do šatny, ale většinu do koše na prádlo.

„Kim!" Zavolal na mě někdo ze zdola.

„Jo!"

„Pojď sem."

„Bože." Řekla jsem a loudavým krokem jsem šla dolů ze schodů a pak do obýváku.

„Co potře-" Nedořekla jsem a můžete hádat proč. 

****
Co se stalo? Kdo to uhodne?

Tam ♥