Byla jsem normální holka, která měla úžasný kamarády. Stačil jeden okamžik a najednou jsem byla holka, která nežije v Anglii, ale v Austrálii. Jak to dopadne? Ještě ke všemu, když mám mít nevlastního bratra? Všechno tohle se dozvíš pouze tady. Klikn...
„Chrisi..." Nestihla jsem to doříct, protože mě přerušil, „Lhala mi."
„Kdo?" Zeptala jsem se ho a obejmula ho.
„Máma. Ona věděla, že má rakovinu, proto koupila tenhle dům. Chtěla abych se naučil kreslit, věděla, že mi to jde a chtěla mě v tom jen zlepšit."
„Jak to...?"
„Napsala mi dopis, přečti si ho." Řekl a dal mi do ruky list popsaného papíru.
Přeskakovala jsem z dopisu na Chrise.
„Prosím, je tam i něco o tobě," Promluvil, „budu v ateliéru" Zvedl se a odešel.
Koukala jsem na dopis a přemýšlela jestli si ho přečíst.
„Prosím." Ozvalo se za dveřmi.
„Dobře." Vzdychla jsem a opatrně otevřela list, který byl složený.
Milý Chrisi,
Když tohle čteš nejspíš už tu nejsem a nebo ses mi hrabal ve věcech a našel jsi tenhle dopis. Začala bych tím, že tě chci poprosit abys se po tom co si to přečteš nenaštval. Asi jsem ti to měla říct hned jak jsem se to dozvěděla, ale nevěděla jsem jak. Tenhle domeček jsem koupila proto, protože jsem viděla jak krásně kreslíš, chtěla jsem ti pomoci s různými technikami a tak. Chtěla jsem si s tebou užít nejvíce času. Pár dní před tvými patnáctinami jsem se dozvěděla, že mám nádor na mozku. Doktor říkal, že bych se mohla začít léčit. Víš proč jsem nebyla o všedních dnech po večerech doma? Byla jsem u doktora a snažila se vyléčit. Jenže nádor nemizel, ale spíše se zvětšoval. Měla jsem ti to říct, ale nevěděla jsem jak. Jestli se ptáš proč ti tohle píšu, chci aby si měl něco jako omluvný dopis. Píšu to 2.4.2012, ty už spíš, ale já jsem ještě něco dodělávala a jestli se ptáš co, tak obraz, který jsem pak schovala. Pokud jsi to ho ještě nenašel tak je schovaný za stolem, teda jestli si to tam přestavoval tak tam nejspíš už není, ale dávala jsem ho tam. Nevím jestli to je skutečné, ale viděla jsem nějakou dívku a poté jí nakreslila. Asi bych ti měla vysvětlit pár věcí a to třeba to, proč jsem jezdím i bez tebe. Určitě sis všiml, že se s tatínkem trošku hádáme. Je to proto, protože když byl jednou na služební cestě v Londýně potkal tam jednu paní, hádaly jsme se o tom, že až tu nebudu vezme si jí. Ty jsi to slyšel a začal ses hned vyptávat. Chrisi pamatuj, že vždycky budu tvoje máma já a ne nikdo jiný. Doufám, že až odejdu tak na mě nezapomeneš. Teď se asi budeš zlobit, ale jak tě znám, za pár dní už budeš v pořádku. Pokud si tatínek opravdu vezme tu paní, tak bych ti asi měla říct, že se jmenuje Emily Sprint. Vím o ní vlastně vše. Má třináctiletou dceru, Kim. Vím, že tu holku budeš mít rád, protože ti řeknu, že ona až bude velká, budou se na ní kluci lepit a ty samozřejmě taky. Prosím tě, neudělej v životě nějakou chybu a taky ve skříni je schovaný ještě něco, ale to nehledej. Pokud opravdu bude Kim tvoje nová sestřička, vezmeš jí sem a já chci aby to co je v té skříni otevřela ona. Pokud to tak, ale není, otevři to ty. Ještě jednou se ti omlouvám a doufám, že na mě nejsi naštvaný.
S láskou, máma ♥
Dočetla jsem poslední slovo a rozbrečela se naplno. Nechala jsem slzy stékat po tvářích a až po chvíli jsem si uvědomila, že mě nic takovýho táta nenechal. I když vlastně on nemohl vědět, že umře. Chrisova máma musela být úžasná. A moje máma. Kvůli mojí mámě se hádali. Ona věděla, že existuju a nejspíš věděla něco i o mě.
„Už jsi to dočetla?" Přišel do pokoje Chris.
„Jo." Řekla jsem a koukla na něj.
„Neplakej." Přišel ke mně a objal mě.
„Kvůli mojí mámě se tvoji rodiče hádali."
„To není pravda."
„Chrisi."
„Vzala sis to o čem máma psala?" Zeptal se.
„Ne."
„Zvedej se." Natáhl ke mně ruce, a když jsem se ho chytla vytáhl mě na nohy.
„Pojď najdeme to." Přešel ke skříni a otevřel jí.
„Nemůžu." Odešla jsem z ložnice, šla k hlavním dveřím, obula si boty, které byly naštěstí jako tenisky, ale k šatem se hodili a šla ven.
Až teď jsem uviděla jak to tady vlastně vypadalo. Byly tu stromy a nikde žádná příjezdová cesta. Šla jsem po kopci a nezastavovala se.
Nemůžu tu být. Musím domů. Pomyslela jsem si.
„Kim, kam jdeš?" Uslyšela jsem za sebou Chrise.
„Chci domů, Chrisi. Nemůžu tu být. Jsem ta co způsobila to, že se tvoji rodiče hádali před smrtí tvojí matky." Začala jsem znovu brečet.
„Odvezu tě domů, ale nejprve se pojď převléct."
Přišly jsme zpět do domu a já zapadla do koupelny, ale ještě před tím mě zastavil Chris.
„Na, tady máš nějaký oblečení." Usmál se.
„Vezmu si šaty." Dala jsem mu oblečení zpět do ruky a zapadla do koupelny. Včera jsem si tam ty šaty nechala.
Sundala jsem si pyžamo, které mi Chris včera dal a chtěla si vzít šaty, ale Chris vtrhnul dovnitř.
„Kim, vezmeš si tohle a hotovo." Vrazil mi oblečení do rukou a sebral šaty.
„Chrisi, ale to..."
„Jde to. Kim za nic nemůžeš tak už si to přestaň vyčítat." Chytl moji mi tvář a koukal se mi do očí. Teprve po chvíli jsem si uvědomils, že jsem před ním stála jen ve spodním prádle.
„Fajn." Řekla jsem.
Chris odejde a já se převleču. Košile, džíny, protože ne vždcky tady je hezké počasí a boty co jsem měla včera.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
„Pojedem?" Zeptala jsem se Chrise, který ležel na gauči.
„Jo, páni moc ti to sluší." Usměje se.
„Díky." Lehce jsem se usmála a šla se obout.
Za chvíli už jsme seděli v autě a jely domů.
**** Asi bych se měla pustit do opravování i přes den, protože opravovat po nocích a pak jít spát ve dvě ráno. Krásně užití prázdnin. :D Tak tady je ještě jedna a ta už je delší, takže další kapitola až v pondělí. 😁
