Siblings? Never!

Něco končí, něco začíná

Po škole jsem šla za mámou, která čekala před hřbitovem.

„Nebyla jsem tu skoro čtyři roky." Řekla máma a zhluboka se nadechla.

„Já tu jsem skoro pořád, nedokážu si představit, že sem nebudu moc chodit."

„Jdem na to?" Zeptala se máma a podala mi ruku.

„Jo." Vzala jsem jí za ruku a šly jsme k tátovýmu hrobu. Cestu jsem znala nazpaměť, takže pro mě nebylo těžké hrob najít.

Vždycky když jsem se snažila aby to tu měl hezké a myslím, že se mi dařilo držet hrob v dobrém stavu.

„Jo to tu pěkné, hezky sis s tím vyhrála." Usmála se na mě máma.

„Děkuju."

„Byl by na tebe pyšný." Řekla a já viděla slzy v jejích očích.

„Mami, neplač." Přistoupila jsem k ní a obejmula jí.

„Moc mi chybí, víš? Když ztratíš někoho koho miluješ, bolí to." Pokusila se o úsměv, ale bylo vidět, že jí to moc nejde.

„Já vím, taky jsem tátu milovala, sice ne jako ty jeho, ale jako tátu, jako svého hrdinu." Usmála jsem se na ni a ona na mě.

Po půl hodině jsme se pomalým krokem vracely domů, kde už byl Dan s Chrisem. Bylo divné, že tu pořád někdo byl.

Máma během těch dvou dnů co tu jsou zavedla tradici, která doufám brzo skončí. Společné večeře. Zatím jsem se sice žádné nezúčastnila, ale vím, že se žádné účastnit ani nechci.

Když už jsem se chystala jít spát, otevřeli se dveře do mého pokoje.

„Gauč je obsazený." Řekl ten kdo byl u mě v pokoji.

„Co?" Rozsvítila jsem lampičku u mé postele a viděla Chrise, který šel směrem ke mně.

„Na gauči usnul můj táta. Trošku to s tvojí mámou přehnali, ale ona zvládla dojít do postele."

„A tím chceš říct jako co? U mě spát nebudeš!"

„Šoupni se." Řekl, ale já hodlala protestovat.

„Lehni si třeba na zem."

„Ale notak, přece nenecháš spát návštěvu na zemi."

„Úplně s klidem." Otočila jsem se, zhasla světlo a byla připravená jít spát.

Vlastně ani nevím kde Chris nakonec spal, ale vím, že u mě v posteli to nebylo.   

****

No a co když spal? :O Kdo ví. Co si myslíte vy?  Spal nebo ne?

Tam ♥