Siblings? Never!

Je to tu! #2

„Dámy a pánové, věnujte mi prosím chvilku pozornosti!" Začne proslov ředitel, „Dnes tu jsme proto, protože tu je další ročník, který dnes absolvuje naší střední školu. Určitě jste všichni už natěšení, ale nejprve bych tu chtěl přivítat druhý ročník, který si vždy pro maturanty něco připravuje, takže dámy a pánové, druhý ročník se svým tanečním vystoupením!" Řekne hlasitěji a na podium vyběhnou druháci. Přesně si vzpomínám na ten rok co jsme tohle měli my.

Poté co dotancovali jsme přišli na řadu my. Ředitel se opět chopí mikrofonu a začne mluvit.

„Letošní proslov bych chtěl nechat na předsedkyni třídy a tou je Mia Roberts! Mio, pojď k nám!" Mia, která sedí vedle mě, se zvedne a jde na podium.

„Takže, ehm..., mý drazí spolužáci? Já opravdu nevím co mám říkat," Zasměje se a s ní i publikum, „Asi bych chtěla říct jen to, že jsem dostala asi tu nejlepší třídu, kterou jsem mohla dostat. Měli jsme tu opravdu dobrý kolektiv a to se nevidí často. Je mi opravdu líto, že od těchto lidí odcházím, ale alespoň vím, že odcházím s dobrými vzpomínkami. Mám Vás ráda, lidi!" Zakončí Mia.

„Dobrá, Mio, prosím, posaď se. Určitě Vás všechny až moc napínám a tak tedy pojďme se přesunout k rozdávání. Vzhledem k tomu, že jsme diplomy neřadili podle abecedy, ale dávaly je nějak poházeně, tak tu nemáme první Taylora Bonga, ale Teresu Elsovou!" Řekne ředitel. Teres se zvedne a jde si pro svůj diplom. Tahle to je až do doby kdy ředitel nevysloví mě jméno.

„Kimberly Sprint!" Ruce se mi klepou, mám pocit, že mě zradí kolena, bojím se a to ani nevím čeho, proslovu? Ředitel mi předá diplom a uvolní místo u mikrofonu.

„Ehm...já...asi, asi ani nevím co chci říct," Zasměju se, „Asi bych začala tady, když jsem byla malá , teda malá, když mi bylo nějakých patnáct, šestnáct, myslela jsem si, že společně s mými nejlepšími přáteli vystudujeme stejnou střední, pak půjdem na stejnou vysokou a nikdy se nebudeme muset rozdělit, to se ale změnilo, když si máma našla přítele a my se museli odstěhovat. Asi je to dojemné, že tu vyprávím svůj životní příběh, ale já si to tak opravdu přála a snila o tom, že se mé sny jednou vyplní. Teď jsem tady, v Austrálii a stojím před Vámi a asi bych měla říkat jak jsem se na tento den těšila," Na chvíli se odmlčím, protože přemýšlím co říct, „Sice jsem se na něj těšila, ale taky jsem se těšila na to, že tu budou moji přátelé, ne že by jste to vy nebyli, taky samozřejmě jste, ale já teď myslím své přátelé odjakživa. Ti tu nejsou a to je to co mě asi nejvíce mrzí, víte co? Nebudeme si kazit tak hezký den mým příběhem, takže moc děkuju své třídě za to, že mě mezi sebe přijala a já s nimi mohla strávit krásný dva roky. Moc Vám děkuju." Usměju se na všechny a s diplomem v ruce si jdu sednout.

„Tak a to jsou všichni," Řekne ředitel, „Ale my ještě nekončíme, máme tu totiž menší překvapení pro jednoho z Vás," Ukáže na nás, „Prosím Kimberly, teda pardon, Kim aby šla ke mně na podium." Vstanu a jdu tam, Netuším co se děje? Jaké překvapení?

„Tři...dva...jedna," Začnou všichni odpočítávat, „TEĎ!!!" Zakřičí a odněkud se vynoří moje druhá rodina. Kevin, Kat a Kyle. Sice tu nebyli všichni, ale v tu chvíli mi to ohromně stačilo.

„Co tu děláte?" Řeknu se slzami v očích a jdu je obejmout.

„Přece sis nemyslela, že tě necháme odmaturovat jen tak." Zasměje se Kyle.

„Tak ráda Vás vidím." Řeknu upřímně.

„My tebe taky, beruško." Řekne Kevin a opět použije moji stranou přezdívku.

Všichni jsme si sedli a čekali co bude dál. Ředitel ještě něco říká a poté co skončí se všichni rozutečeme.

„Kim, mohl bych s tebou mluvit?" Přijde za mnou, asi po dvaceti minutách, Chris.

„Jo, jasně" Řeknu, „Hned jsem zpět" Mrknu na Kat, která tu se mnou jako jediná zůstala. Kluci šli za ostatními si povídat.

„Tak co potřebuješ?" Zeptám se ho.

„Mám na tebe prosbu."

„Ano?"

„Takže..."

****
Co myslíte, že Chris potřebuje?

Tam ♥