Siblings? Never!

Zůstaň tu

Seděla jsem u Chrise už třetí den. Nic se nezměnilo. Máma mi pořád říkala ať se jdu domů prospat, ale já se bála, že když odejdu tak Chris odejde taky.

„Chrisi, prosím, zůstaň tu. Nesmíš odejít," Slzy se mi hrnuly do očí, „protože jestli odejdeš ty...pak odejdu i já." Stiskla jsem jeho ruku a moc si přála aby mi stisk oplatil, ale nestalo se.

„Slečno Sprint," Přišel do pokoje doktor, „nerad Vám to říkám, ale měla by jste jít domů. Vím, že tu chcete zůstat, ale takhle to nejde. Jste tu už třetí den a jestli jste naspala tak šest hodiny maximálně. Tohle pro Vás není dobré." Řekl.

„Prosím, nenuťte mě." Řekla jsem.

„Dobrá, tak tu tedy zůstaňte," Řekl skoro až zklamaně,  „zpět k panu Moonovi." Najednou začalo okolo Chrise všechno pípat.

„Jděte ven." Řekl doktor a vyhodil mě.

Sedla jsem si na židli před Chrisovým pokojem, ale sedět sem moc dlouho nevydržela, takže jsem nakonec chodila sem a tak. Do Chrisova pokoje pořád někdo lítal a hned zase někdo odešel. Ptala jsem se snad 5ti doktorů/sestřiček, ale nikdo mi nic neřekl vždy hned odběhli a dělali, že nic neslyšeli.

„Sakra já chci vědět co je s Christianem Moonem!" Zařvala jsem. Jo ruply mi nervy.

„Potřebujete pomoc?" Přišla ke mně mladá sestřička.

„Ano, potřebuju zjistit co se děje tady na tom pokoji." Ukázala jsem na dveře.

„Zajdu to zjistit." Usmála se na mě a vešla do pokoje.

Chvíli tam byla a pak, když vylezla se na mě smutně koukla. V tu chvíli se mi v mysli objevila jen jedna věta.

Umřel? Chris umřel?

„Co se tam děje?" Vychrlila jsem ze sebe.

„V jakém vztahu jste k panu Moonovi?"

„Sakra proč to všechny tak zajímá? Jsem jeho snoubenka a teď mi řekněte co se tam děje?"

„Váš snoubenec, měl zástavu srdce, ale je v pořádku jen je tu menší riziko, že si nebude něco pamatovat, ale nebojte pokusíme se udělat vše, co bude v našich silách." Málem jsem dostala infarkt.

Lekla jsem se, že umřel, že budu sama, jenže ztráta paměti mě taky vyděsila, ale ne tak.

„Děkuju." Poděkovala jsem a čekala na doktora.

„Můžete za ním." Otevřel dveře doktor a já jak neřízená vtrhla do pokoje.

„Teď mě poslouchej, musíš tu zůstat! Je ti to jasné, Chrisi nemůžeš mě tu nechat," Řekla jsem se slzavými tvářemi, „Miluju tě, to si pamatuj."

O měsíc později

Nikdo by si nemyslel, že už uběhl měsíc od toho co byl Chris postřelen. Už měsíc jsem neslyšela jeho hlas. Doktoři neviděli zhoršení, ale ani zlepšení.

„Slečno Sprint, máme pro Vás dobrou zprávu." Přišel za mnou doktor.

„Ano?" Odložila jsem knížku, kterou jsem četla a přitom držela Chrisovu ruku.

„Pan Moon by se mohl během tohoto týdne probudit." Usmál se na mě, ale já jen kývla na souhlas.

„Dobře, děkuju." Řekla jsem bez emocí. Tuhle větu už mi řekl snad milionkrát, ale nikdy se tak nestalo.

Po hodině jsem si šla pro kafe, a když jsem se vracela měla jsem takový divný pocit. Otevřela jsem dveře do pokoje a...

A viděla Chrise jak se usmívá, když jsem však vešla do pokoje a on si mě všiml  řekl dvě slova, která mě opět dostala na dno.

„Kdo jsi?"

****

Tak kdo jsi myslel, že jsem to utla? :D Jo a právě jsem kontrolovala tuhle kapitolu a sama se nechala nachytat. :D
Jak zatím zvládate tu školu? Já hrozně, opět se začaly projevovat moje problémy s nespavostí. :(

Tam ♥