Siblings? Never!

Co tady děláš?

„Kim? Co tady děláš?"

Přišla ke mně do pokoje máma. Celou dobu tu jsem zavřená a křičím ať mě někdo pustí ven. Neříkejte mi, že to neslyšela, když to muselo být slyšet až na konci ulice.

„Nic." Odsekla jsem.

Výhoda toho, že jsme tu byla hodinu zavřená je ta, že jsem si stihla sbalit batoh, do kterého jsem dala jen nějaké oblečení a nabíječku.

„Dík za vysvobození a teď mě omluv, padám." Prošla jsem kolem ní a šla do garáže. Z boxu jsem si vzala máminy klíče od auta a šla k němu.

„Kim, kam jdeš?" Křičela na mě máma, ale já ji úplně ignorovala.

„Kim." Než vůbec stihla dojít za mnou do garáže seděla jsem v autě a odjížděla z garáže.

Vyjela jsem z čtvrti a tak nějak jela po cestě, kterou jsem si pamatovala.

***

Tři hodiny. Tak dlouho ta cesta netrvala ani Chrisovi.

Benzínka.

Zatočila jsem k benzínce a vylezla z auta. Vevnitř stál nějaký mladý kluk, takže jsem se pokusila zeptat.

„Můžu nějak pomoc?" Zeptal se první.

„Ztratila jsem se."  Řekla jsem narovinu.

„Kam máš namířeno?"

„Jo to bych taky ráda věděla. Hledám dům v lese. Nevím přesně kde je, ale..."

„Počkej, myslíš ten atelier? Ten co patří paní Moonové?"

„Spíš Moonovi, paní Moonová zemřela."

„To je mi líto."

„Ani jsem jí neznala, ale to je jedno, víš kde je?"

„Jasně, že jo, pojedeš rovně po zhruba deseti minutách cesty zahneš doprava...." Vysvětloval mi cestu.

„Moc ti děkuju."

„Není zač, kdyby ses ztratila na," Dal mi do ruky lísteček s číslem, „zavolej mi. Jsem dobrý navigátor." Mrkl na mě.

„Dobře." Zasmála jsem se.

Jela jsem podle trasy a ani ne za hodinu jsme už viděla Chrisovo auto.

Jo teď ten kopec. Pomyslela jsem si.

Vzala jsem batoh a vylezla z auta, které jsem následně zamkla. Začala jsem lézt na kopec, nechápu jak jsem to mohla vylézt v podpatkách.

Deset minut a já už byla unavená. Nechtěla jsem to vzdát, ale už se stmívalo a to nebylo zrovna ideální. Konec kopce jsem neviděla. Šla jsem dál a pak najednou rovinka. Rozhlédla jsem se kolem dokola a uviděla přesně to co jsem hledala. Vzala jsem za klidu a dveře se otevřeli. Nechtěla jsme aby o mě Chris hned věděl tak jsem šla potichu do kuchyně. Tam nebyl, ani v ložnici, takhle jsem procházela dům a pak mě to docvaklo.

Ateliér.

Potichu jsem odsunula skříň, ale vzhledem k tomu, že mu tam hrála hudba tak by mě neslyšel ani kdybych jí odsunula silněji.

Stál u stojanu a něco kreslil. Přešla jsem blíž a to co jsem uviděla mi vehnalo slzy do očí. V tom se Chris otočil a když mě uviděl upustil štětec s paletou.

„Co tady sakra děláš?" Zeptal se vyděšeně.

„Ehm... j-já." Snažila jsem se ze sebe něco dostat.

„Doprdele." Sehnul se a začal uklízet tu spoušť, já se nezmohla na nic. Jen jsem koukala a hypnotizovala ten obraz.

****
Kdo z Vás má musically?

Tam ♥